Imap Ukua je grónská matka moře, žije na mořském dně a zlé skutky celého lidstva se zachycují jako špína v jejích dlouhých vlasech. Patří k postavám grónské mytologie, které představuje stejnojmenná kniha dánského malíře Aageho Gitz-Johansena. Sepsal a ilustroval ji před téměř sedmdesáti lety, nedávno vyšla v českém překladu.
Do vzdálených krajin Grónska zavedl Aageho Gitz-Johansena dánsko-grónský polární badatel Knud Rasmussen. O generaci mladší výtvarník se s Rasmussenem setkal na začátku třicátých let minulého století, nedlouho před tím, než polárník zemřel, a přijal jeho nabídku, aby se Grónsko pokusil zachytit v kresbách. Do tamních končin se často vracel, dokonce si od místních obyvatel vysloužil přezdívku Qalipaasorsuaq, tedy „velký malíř“.
Drsné mýty dobrosrdečných lidí
Knihu Postavy grónské mytologie vydal v roce 1949, český překlad vychází z druhého vydání, které o šest desítek let později připravil Gitz-Johansenův syn. České nakladatelství Meander seznamuje tuzemské čtenáře s grónskými mýty díky překladu Zdeňka Lyčky. I on jezdí do Grónska opakovaně, mimo jiné proto, že tamní lidé jsou – na rozdíl od uzavřenějších severských národů – podle něho upřímní, veselí a dobrosrdeční, přestože jejich mýty bývají často drastické.
Knížka Aageho Gitz-Johansena shrnuje dvacet příběhů, psány jsou v grónštině, angličtině a češtině. „Jsou v ní především krásné obrázky. Texty jsou krátké, takže pro lidi, kteří nemají rádi dlouhé texty, je to ideální kniha. Jde o příběhy z grónské mytologie, kromě matky moře i o různých obludách, třeba o torngarsukovi, kterého misionáři nazývali ďáblem samotným,“ prozradil Zdeněk Lyčka.
Příběhy do iglú
Před deseti lety českým čtenářům zprostředkoval také grónské mýty a pověsti sepsané zmíněným polárníkem Knudem Rasmussenem. Překladatel upozorňuje, že inuitské vnímání světa může být pro Čechy nezvyklé, například proto, že jejich příběhy často nevedou k žádné pointě.
„Jedním z důvodů je, že jejich cílem bylo uspat posluchače. Když si třeba vyprávěli pověsti na dlouhých cestách někde v iglú, zatímco venku zuřila bouře. Další důvod, i když pro nás možná ne tak pochopitelný, je, že ty příběhy pro ně byly důležité z hlediska vypravěče. Vypravěč často používal metody a způsoby, které už dneska nejsou dochované, takže už nevíme, jak se u toho tvářil, co všechno prováděl,“ vysvětluje Lyčka.
Podle něho jsou ale grónské mýty a pověsti často vzdálené nejen pro čtenáře z jiných zemí, ale i pro mladou grónskou generaci.
Na dálný sever se Lyčka prý vypraví opět na přelomu srpna a září, spolu s výtvarníkem Martinem Velíškem, který překlad Rasmussenovy knihy ilustroval. „Chystáme se na Špicberky, do Longyearbyenu, tamního správního střediska. 5. až 9. září se tam koná akce Doma na Špicberkách. Vystoupí skupina Už jsme doma a divadelní skupina Buchty a loutky, Martin Velíšek bude mít výstavu a pořádá se také vědecká konference,“ připojil i pro ostatní pozvánku do země sněhu a ledu.
