Lingvistka Lucie Jílková v knize Jak moc nás to posunulo? nabízí odpověď, jak jsou na tom s čistotou češtiny média. A nezní příliš lichotivě.
Podtitul Současná mediální čeština mluví za vše, pro jistotu jej nakladatel doplnil na obálce upřesněním: „Texty shromážděné v této knize (...) nabízejí neotřelý a tematicky pestrý pohled na jazyk našich současných médií, na komunikáty mluvené i psané.“ Původně vycházely v rubrice Jazykový koutek čtvrtletníku Syndikátu novinářů Mediažurnál.
Prohřešky, které neunikly bedlivému oku Lucie Jílkové, se neomezují jen na média – setkáme se s nimi i v běžné komunikaci. Upozornění na ně ale nemá být školometským poučováním.
V kapitole Křížení a metafory autorka poukazuje na časté křížení vazeb. Typickým příkladem kontaminace (křížení) může být věta: „Přihlíželi jsme na Vaše řešení“, v níž došlo ke křížení vazeb „přihlížet k něčemu“ a „pohlížet na něco“. Jílková se pozastavuje i nad tím, zda lze „rozluštit oříšek“ nebo „nasekat bariéry“.
Zajímavý je postřeh o přelévání vazeb ze slovenštiny, kdy spojení „na čele“ (třeba peletonu), „nad ránem“ či „být na vině“ jsou vlastně slovakismy a správně česky by měla znít: „být v čele“, „k ránu“ nebo „zrána“ a „být vinen“.
Problémy s přechylováním či zeměpisnými názvy
Autorka přiznává, že přechylování, jež má v češtině několikasetletou tradici, je citlivým bodem, protože „najít řešení pro (ne)skloňování všech typů nepřechýlených příjmení v češtině zkrátka není jednoduché“.
Problémy dělají také zeměpisné názvy, tradiční zmatek bývá s Velkou Británií, přesněji se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, jak zní oficiální označení, kdy si mluvčí i autoři pletou jednotlivé země, respektive je zaměňují, takže například Jonathan Swift není anglický, ale správně irský spisovatel.
Jílková probírá i pleonasmus, tedy „hromadění slov se stejným významem“. A uvádí například věty, v nichž se vyskytuje spojení „potom následně“, „majoritní většina“, „vedle sebe koexistují“ či „exemplární příklad“.
V knize dojde rovněž na texty českých koled, leckdy v různých, dnes již možná různě srozumitelných nářečích, zároveň – a nejen v tomto příspěvku, ale v podstatě v celém svazku – autorka nenápadně nabízí poučení o různých reáliích či záludnostech.
V souvislosti s výslovností se Jílková mimo jiné pozastavuje na zjednodušováním souhláskových skupin. Uvádí televizního hlasatele, který vynechal souhlásku a znělo to takto: dluopisy, vyplya, absoloval, samořejmě, zruba, inforace, kopetenční, supňovat, semovně... A poukazuje na to, že existují mluvčí, kteří se bez výslovnosti hlásky h, jež je „výslovnostně náročná, téměř zcela obejdou“. Výsledkem jsou výrazy vyslovované jako: vjezda, krasneo, obslua.
Hrubneme?
V kapitole Jak se vyhnout odpovědi? Jílková radí: „Účinnou vyhýbací strategií, jednou z responzí, je chytání za slovo.“ Uvádí „odklánějící“ odpovědi některých politiků, včetně bývalých premiérů a prezidentů Miloše Zemana (ČSSD) a Václava Klause (ODS). Ovšem mistrem v odbíhání je podle autorky současný premiér Andrej Babiš (ANO).
Na politické špičky dojde i v kapitole věnované vulgarismům. V ní Jílková probírá třeba rozhlasový pořad Hovory z Lán, konkrétně epizodu z roku 2014, věnovanou ruské dívčí punkové skupině Pussy Riot, jejíž název se – tehdy už prezident – Miloš Zeman pokusil přeložit do češtiny. Užívání takových slov považuje autorka ve veřejném prostoru a z úst vrcholných politiků za nepřijatelné.
Spisovná versus nespisovná čeština
Nepřekvapivě výživnou je kapitola Spisovná, nespisovná a epická čeština v reklamě. Jílková zmiňuje leckdy nepoučené přebírání anglických slov a práci s obecnou češtinou (Jsme bojovníci za kvalitní trhaný vepřový pastrami v top kvalitě, to vše v naší signature soft bulce nebo v briošce) či se zastavuje u adjektiva epický, jež bývá v reklamě používáno značně svévolně a nesprávně.
Všímá si také, že v publicistických pořadech často moderátoři užívají češtinu spisovnou, když čtou text, ale nespisovnou, když mluví s hosty. „Ukazuje se, že mluvit přirozeně spisovně je pro mnoho mluvčích nesnadné, ne-li nemožné,“ podotýká. Ubývání mediálních textů bez jakéhokoliv nespisovného prvku si vysvětluje snahou učinit takové sdělení přitažlivějším.
