Francouzský spisovatel Laurent Binet je českým čtenářům známý především jako autor románu o atentátu na Heydricha. Do historie se vydal také ve své zatím poslední knize Civilizace, která vyšla v českém překladu. Sepsal alternativní dějiny, v nichž jihoameričtí Inkové ovládnou renesanční Evropu. S autorem mluvil Tadeáš Hlavinka.
Když jste psal knihu Civilizace, vnímal jste ji jako určitý způsob pomsty za evropský kolonialismus?
Samozřejmě. Nemohu popřít, že jsem o ní přemýšlel jako o pomstě za ty, kteří prohráli. Jsem z té generace Francouzů, která miluje „velkolepé poražené“. Máme rádi lidi, kteří prohrávají. Takže jsem se zajímal i o tyhle poražené, o americké indiány. Možná je to něco typicky francouzského. Sami jsme často bývali poraženými. Ve válce s Němci, ve fotbale. Samozřejmě nemůžeme změnit historii. Co se stalo, stalo se. Civilizace jsem ale napsal jako fantazii o tom, co by se stalo, kdyby poražení pro jednou zvítězili.
Evropské dějiny jsou ale často psány z pohledu vítězů. Jaké pocity jste chtěl ve svých evropských čtenářích vzbudit?
Je vždy podnětné se na sebe podívat z jiné perspektivy. Když jsem si představil Inky plující do Evropy, chtěl jsem, abychom se já i mí čtenáři zkusili podívat na naši kulturu, náboženství a zvyky cizíma očima. Myslím, že to je vždy zajímavé, protože věci, které jsou pro nás samozřejmé, pak samozřejmými být přestanou. Zvlášť to platí u náboženství. Každé náboženství působí velmi podivně a komicky, když se na něj podíváte zvenku.
České země jste v knize jen zmínil. Jak by je podle vás invaze proměnila?
To je složité, v mém scénáři jsou české země stále součástí rakouské říše. Ale hádám, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, takže pokud by se Češi chtěli osamostatnit, museli by se pokusit o alianci s Inky nebo Aztéky.
Jak vás napadlo vybrat si z historie zrovna šestnácté století a říši Inků?
Začalo to náhodou, když mě pozvali na knižní veletrh do Limy. Tam jsem objevil kulturu, kterou jsem vůbec neznal. Byl jsem fascinován inckou říší, ale také příběhem o jejím dobytí pouhými dvěma stovkami Španělů. Navíc mě vždy přitahoval žánr alternativní historie, tak jsem si řekl, proč nezkusit vymyslet obrácené dějiny conquisty.
S historií jste si hrál už v předchozích románech. Jak je pro vás náročné najít začátek příběhu? Tu určitou chvíli v historii, od které se příběh začne odvíjet?
Je to opravdu hra. Na začátku je nápad: co kdyby Inkové napadli Evropu. To je základní myšlenka a od ní pak postupujete logicky tak, abyste ji umožnili. V Civilizacích jsem tak došel k Vikingům.
Aby Inkové mohli vítězit, potřeboval jsem jim dát zbraně. Víme, že byli poraženi, protože neměli železo, protilátky a koně. Takže jsem se zamyslel nad tím, jak jim tyto věci dát. Víme, že Vikingové se na krátkou dobu dostali až do Kanady. Moje odpověď tedy byla, že se část Vikingů místo návratu do Evropy vydala dál do Ameriky. Je to zkrátka zvědavost. Využívání historie jako stavebního materiálu pro příběh.
V románu HHhH, knize o Reinhardu Heydrichovi, jste hodně psal o pochybnostech a strachu z vyprávění příběhů skutečných lidí. V další knize, tedy v Sedmé funkci jazyka, a v Civilizacích jste pak historii proměnil. Znamená to, že už je váš strach pryč?
Ano i ne. Víte, tohle je úplně jiný projekt. U HHhH mě zajímalo skutečné zabití Heydricha. A tak jsem neustále upozorňoval na to, že je to opravdový a úžasný příběh. Že to není jen fantazie, ale skutečně se to stalo. Bylo pro mě velice důležité ukázat hrdinství a tragédii. Myslím, že kniha byla díky tomu působivější a emocionálnější, když čtenář věděl, že jde o skutečný, tragický příběh.
U Civilizací to ale bylo jiné. V nich jsem nechtěl ukázat tragédii, ale hru s historií. Myslím, že většinu událostí v dějinách způsobila náhoda. Španělé nezvítězili, protože by byli lepšími lidmi nebo protože by byli silnější než ostatní. Měli štěstí, protože měli železo, koně a nakažlivé nemoci. Takže jsem chtěl poukázat na to, že o dějinách hodně rozhoduje právě náhoda.
Které další historické období byste chtěl prozkoumat?
Nikdy nevím předem, do čeho se pustím. Ale když se mě jeden váš kolega zeptal, co bych si vybral z české historie, odpověděl jsem, že období Jana Žižky. To je pro mě velice fascinující. To, co přišlo po Janu Husovi, všechny ty náboženské války.
