Roláže, proláže, muchláže, chiasmáže, asambláže, antikoláže – básník a výtvarník Jiří Kolář obohatil jazyk koláže o více než stovku postupů. Sepsal je do Slovníku metod, na jehož základě nyní vznikla výstava v pražském Museu Kampa. Přístupná je do konce února.
Slovník metod vyšel poprvé před třiceti lety ve Francii, kde emigrant Kolář našel druhý domov. Klíčem ke sto deseti různým metodám je použitý materiál nebo zdrojové texty a obrazy, jindy způsob organizace obrazové plochy či techniky jejího členění a narušování. Nejvíce hesel se vztahuje k typologii námětů a témat, jimiž se Kolář zabýval. I ty totiž počítal do metod.
Vzhledem k počtu metod na výstavě v Museu Kampa všechny zastoupeny nejsou. „Dokázali jsme jich ve sbírkách identifikovat asi jednatřicet. Na druhou stranu některá díla lze zařadit do dvou tří metod najednou,“ upřesňuje kurátor Jan Skřivánek. Vystavená díla pocházejí z firemní sbírky Pražské plynárenské, která se systematicky zaměřuje na sběratelství české koláže, a rovněž sbírky, již se podařilo vybudovat zakladatelům Musea Kampa manželům Mládkovým.
„Poměrně cenné z naší sbírky jsou textilní práce Jiřího Koláře. Jednak soubor kuchařek, kde využívá různých vyšívaných deček, jimiž se zdobily venkovské kuchyně, jednak soubor takzvaných vlajek,“ podotýká Skřivánek. Začátkem kolekce se stala výstava, kterou v sedmdesátých letech uspořádalo Guggenheimovo muzeum v New Yorku. První velká výstava v tak prestižní instituci pomohla rozšířit význam Kolářovy tvorby.
„Ten první verš, co jsi zmuchlal, by se sem hodil líp“
Začínal jako básník, postupně se stal výhradně výtvarníkem. „Když jsem psal básně a nelíbily se mi, zmuchlal jsem papír. Udělal jsem to několikrát za sebou. Když jsem měl báseň napsanou, říkal jsem: ‚Ten první verš, co jsi zmuchlal, by se sem hodil líp!‘ Tak jsem to vyndal z koše. A víte, ono se mi zdálo, že je to v tom zmuchlaným,“ vysvětloval v dokumentu Aleše Kisila.
Zájem básníka i výtvarníka ale zůstával podobný. Ve verších pátral po způsobu, jak rozvrátit řeč, aby se dostal „k okamžiku před napsáním básně“, obraz rozvrátil, aby odhalil, co jej vytváří. Zároveň pro něho byl ale důležitý jistý řád, harmonie, rytmus.
Na jeho pracích obdivuje kurátor Jan Skřivánek mimo jiné mimořádnou preciznost, která možná vychází s umělcových řemeslnických základů – původně se vyučil truhlářem. I sestavení Slovníku metod vyžadovalo systematický a analytický přístup k vlastní práci. Muzeum nicméně upozorňuje, že nejde o předpis, jak by se návštěvníci měli na Kolářovy koláže „správně“ dívat.
Kurátor vyzdvihuje ovšem jejich aktuálnost. „Obrazy, s kterými pracoval, nadále zůstávají čitelné. To mi přijde jako jeden z momentů, kdy je Kolář stále aktuální. Právě v tom, co všechno jde s obrazem dělat, a přitom stále nese význam, který dokážeme číst,“ oceňuje.
Stále nové vrstvy
Kolář dovedl využít možností koláže jako poměrně rychlého výtvarného prostředku, jímž lze bezprostředně vytvářet nové souvislosti – ať už filozofického podtextu, nebo reflexí aktuální situace. Ostatně pro režim byl nepohodlný jako výtvarník i jako básník.
V padesátých letech byl coby reakcionář zavřen několik měsíců ve vazbě. Přitížily mu kontakty s avantgardní Skupinou 42 a totalitu kritizující sbírky Prométheova játra a Očitý svědek. Navíc sazba těchto sbírek byla ještě rozmetána i po nástupu normalizace, později Kolář podepsal Chartu 77 – a emigroval. Za „svého“ ho vzala Francie. Do Čech se s manželkou, také umělkyní, Bělou Kolářovou vrátili na konci devadesátých let. V Praze Kolář v roce 2002 zemřel.
V technice koláže vnímal určitou paralelu života. Řekl: „Život na nás nanáší nové a nové vrstvy neviditelného papíru. Pro jednu vrstvu zapomínáme na druhou. A když se nám podaří některou odchlípnout nebo dokonce odtrhnout, jsme překvapeni, co všechno v nás vězí. Co všechno v sobě nosíme, co neodnesl čas.“
