Josef Koudelka je známý především svými fotografiemi, za svůj dlouhý život se vypracoval mezi světovou špičku. Zákulisí tvorby, ale i života, Koudelka nyní odhaluje v knize nazvané prostě Deníky.
Nepřekvapí, že naprostá většina zápisů se dotýká fotografování a obecně všeho, co je s ním spojeno. Koudelka dává nahlédnout do své fotografické kuchyně, píše o svých kolezích a přátelích, například o slavném francouzském fotografovi Henrim Cartier-Bressonovi, teoretičce Anně Fárové či divadelním režisérovi Otomaru Krejčovi, o cestách, které za svými náměty vykonal, i o problémech, s nimiž byl nucen se nějak popasovat.
Čtenáře uvádí do světa světové fotografie i do jeho zákulisí, hodně zmiňuje věhlasnou a respektovanou fotografickou agenturu Magnum, jejíž byl členem. Píše samozřejmě také o sobě a o svých osobních vztazích.
„Měl bys říct, jak to bylo“
Koudelka, ročník 1938, si deníky začal psát až po odchodu z Československa, v roce 1969, a držel se jich po celý svůj dosavadní život, a ač to z knihy není poznat, nejspíš si je píše dodnes. Ostatně, poslední uvedený záznam pochází z 11. prosince 2019. Záznamy jsou to spíše krátké, a víceméně věcné, často psané verzálkami. Zvláštní je forma, jakou Koudelka své zápisy vede: nezřídka se oslovuje, jako by se sebou samým vedl dialog. A nešetří imperativy.
K vlastnímu zaznamenávání svého života, tedy své pravdy o sobě, jej jistě vedla i poznámka přítele, francouzského fotografa Hervého Tardyho: „Dokud žiješ, měl bys říct, jak to bylo. Až jednou tady nebudeš, přijdou za náma a to, co my jim řeknem, bude pravda.“ Nejspíš i proto si velice hlídal rozhovory, které nepříliš často poskytoval, a i proto si v roce 2014 zapsal: „Tvoje deníky. Nenič je. Udělej z nich výběr, pak je 20 let blokovat.“
Podobně, a zcela pochopitelně obezřetně, se staví ke své pozůstalosti: „Nedávej nic z ruky a třeba jako dar někomu, co není dobré. Jednou to bude prodáno, jednou to bude viset v nějaké sbírce. Znič všechno, co není dobré. Všechno, co necháš za sebou, jednou bude použito. Zabránit přístupu k negativům,“ zapsal si 13. listopadu 2015.
„Vše se má dělat pořádně“
Píše i o vysoce nastavené laťce, jíž se držel. Tak například 17. října 1972: „Vše se má dělat pořádně, nebo raděj nedělat. (Žádný, tímhle si vydělám prachy a pak budu dělat, co mě baví.) Vším, co děláš, se poznamenej.“ A v roce 1974 dodává: „Fotky jsou takový, jaký jseš ty,“ a také jisté krédo: „Mít možnost být svobodný a nebýt je neomluvitelné.“ Dodejme ještě jeden důležitý zápis: „18. 9. 1976 Nenech si vnutit jiný systém práce než svůj vlastní.“
Vedle dialogičnosti se celou knihou vine již zmiňovaná imperativnost, ostatně ještě 17. června 2016 cítí Koudelka potřebu si zapsat: „Deník. Poznámky – jsou to takové neustále se opakující stejné rozkazy sobě. Aby ses uchoval, takříkajíc nezkurvil.“ A například již v roce 1971 si nakázal: „Musíš udělat jednu věc v životě pořádně, aby sis mohl říct: Ano, to jsem byl já a takhle jsem to udělal, to je můj názor a to je má estetika. Možná, že už víckrát tu možnost mít nebudeš. Dělej a žij naplno tak, jako kdybys měl zejtra umřít.“
Gros knihy ale tvoří úvahy o fotografování, co to vlastně obnáší, co dělá dobrého fotografa. Především si ale ujasňuje, a to například v zápisu z 23. 12. 1977, že „fotografování není jen potěšení. Fotografování je utrpení, sebezapírání a strádání.“
