Studium baletu jako čas plný bolesti, odříkání a také ponižování, přiznává tanečnice Miřenka Čechová. Dnes je uznávanou osobností současného tance a takzvaného fyzického divadla, do doby, kdy nosila baletní piškoty, se ale vrátila v próze s názvem Baletky. Dril, jenž za krásou baletního umění stojí, popisuje se sarkastickým nadhledem.
„… mistři ti páčej nohy do různejch stran, aby zjistili, kam až vydržíš, nahou tě měří, váží a speciálním kovovým přístrojem ti nabírají množství podkožního tuku. Kovovýma kleštěma ti lékař secvakne kůži na stehnech, zadku, břiše, předloktích a zádech a ty vypisuješ pod krvepřísahou formulář s pravdou o váze a výšce tvejch rodičů. Jo a taky nesmíš bejt hnusná…,“ varuje Miřenka Čechová ve své knize.
V deseti letech chtěla být největší primabalerínou na světě, a tak nastoupila na konzervatoř. „Balet byl pro mě neuvěřitelně romantická představa. Tvůrčí činnost, kdy se budu vyjadřovat skrze tělo, spontánně projevovat svoje emoce,“ popisuje svá tehdejší očekávání.
Vtipně o neveselých věcech
K baletu ji vedla vlastní touha, rodiče ji prý spíše odrazovali. Sama ovšem brzy zjistila, že vznešené taneční umění se ve skutečnosti náročností podobá vrcholovému sportu. Ani čtenářům knihy nenechává příliš ideálů, jak nasvědčuje ukázka: „V šestnácti objevíš projímadlo, v sedmnácti začneš zvracet a v osmnácti už nejíš skoro vůbec, protože chceš na jeviště a tam tě s nevhodnou postavou rozhodně nepustěj.“
S kily a sílící kritikou profesorů začala mizet i sebedůvěra, naučila se, jak si deformovat nárty do požadovaného tvaru. Cesta za hlavní rolí v Labutím jezeře ji tak stála moře slz. Knižní vzpomínky Miřenky Čechové nejsou vždy veselé, zato jsou ostré, vtipné a autentické.
„Ve velké míře vycházím z vlastních zážitků, ale beru to tak, že je to próza, obsah stylizuji určitou autorskou licencí. A samozřejmě vybírám věci, které jsou nějakým způsobem zajímavé,“ upřesňuje, jak moc její kniha odpovídá skutečnosti.
Výhoda drilu? Víc v životě vydržíš
Například primabalerína Nikola Márová – a vrstevnice Čechové – sice o přísných mistrech slyšela, sama ústrky na konzervatoři ale prý nezažila. Nicméně potvrzuje, že balet je tvrdý a bolestivý a že bez drilu by jako první sólistka Národního divadla neobstála.
„Škola děti připravuje na to, jak drsný bude potom svět baletu i v divadle,“ upozorňuje. „Je to asi hrozné říct, ale přežijí jen silní jedinci – a v divadle to jede v podobném stylu. Na druhou stanu si myslím, že balet skvěle vychovává do života. Protože v tanci a v průpravě je pokora, člověk se musí naučit být trpělivý a propracovat se k výsledku velmi pomalu.“
Píle a výdrž jsou baletem nabyté ctnosti, k nimž se hlásí i Čechová. Konzervatoř dokončila, jen si uvědomila, že jí bude vyhovovat spíše jiný druh tance.
Možná by to šlo i jinak
K baletu má podle svých slov navzdory popisovaným zkušenostem pozitivní vztah, nicméně míní, že učit by ho bylo možné i méně tvrdě a neúprosně. „Pedagogický systém stojí za diskusi, zda by se neměl změnit. Myslím si, že to lze dělat jinak, že lze děti motivovat i bez srážení sebevědomí,“ poznamenává.
Bývalou baletkou bude za pár let i Márová, která letos v červnu oslaví čtyřicátiny. V baletním „důchodu“ si plánuje otevřít školu jiného typu. Ani v ní sice nebude podporovat iluzi, že každá studentka dotančí až k Labutímu jezeru, těm, kdo to nedokážou, ale chce nabídnout možnost pokračovat v jiném druhu tance.
