Nejvyšší soud potvrdil nárok rodičů dítěte s Downovým syndromem na odškodnění za chybu nemocnice při vyšetřetní, z nějž vyplývalo, že mu vývojové vady nehrozí. O čem však soudci nerozhodli, je výše náhrady. Spor tak vrátili na začátek Okresnímu soudu v Olomouci, který bude muset znovu rozhodnout.
Spor rodičů dítěte s Downovým syndromem a nemocnice má kořeny v roce 2015, kdy se holčička narodila a pro rodiče byl její stav překvapením. Matka totiž v osmém týdnu těhotenství podstoupila v olomoucké fakultní nemocnici screening, který měl na možné vývojové vady plodu upozornit – a jeho výsledky byly příznivé.
Později se ukázalo, že lékařka do speciálního softwaru nezadala řádně všechny potřebné údaje a biochemické markery, přestože byly z odebraného vzorku krve k dispozici. Při správném zadání údajů by screening ukázal riziko ve střední kategorii, což by znamenalo konzultaci s genetikem a nabídku podrobnějšího ultrazvukového vyšetření s možností rekalkulace rizik.
Rodiče tvrdí, že kdyby znali skutečnou míru rizika, podstoupili by další vyšetření, a případně se rozhodli pro ukončení těhotenství. Nemocnici proto zažalovali. Okresní soud v Olomouci původně otci přiznal 1,5 milionu korun a matce 2,3 milionu korun, krajský soud ale v odvolacím řízení kompenzaci výrazně snížil na 300 tisíc korun pro otce a dvojnásobek pro matku. Zdůraznil, že jde o odlišnou situaci, než když se odškodňuje úmrtí dítěte, což je celoživotní trauma a nevratný stav. Dítě s Downovým syndromem může rodičům podle rozsudku i přes nutnost zvýšené péče přinášet radost a štěstí.
Na Nejvyšší soud se pak s dovoláním obrátili jak rodiče, kteří se domáhali vyšší náhrady, tak Fakultní nemocnice Olomouc, která prosazovala zamítnutí nároku. Nemocnice neuspěla.
Podle Nejvyššího soudu je v českém právním řádu odčinění nemajetkové újmy způsobené pochybením poskytovatele zdravotních služeb při prenatálním vyšetření přípustné, a to za situace, kdy se posléze narodí dítě postižené genetickou vadou, k jejímuž zjištění prenatální vyšetření směřovalo.
„Předpokladem vzniku tohoto nároku je prokázání pochybení při prenatálním vyšetření, dále vznik nemajetkové újmy, při níž se musí rozlišit, do jakých dílčích osobnostních práv bylo zasaženo, a konečně prokázání existence příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem do konkrétního dílčího osobnostního práva a nemajetkovou újmou,“ konstatoval Nejvyšší soud.
Konkrétní výši kompenzace však nestanovil. Nařídil kauzu znovu otevřít, přičemž mají podle něj rodiče právo na přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnostního práva na reprodukční sebeurčení.
„Je však třeba dát zapravdu námitce žalované (nemocnice) uplatněné v dovolání, že si soudy zcela neujasnily, zda žalobci žalobou požadují náhradu újmy pouze za zásah do tohoto osobnostního práva, anebo současně i újmy jiné, spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života tím, že trvale pozorují handicap svého dítěte, prožívají obavu o jeho vývoj a budoucnost a jejich rodinný život se podstatně změnil,“ uvedl Nejvyšší soud.
Okresní soud tedy bude muset určit, jaký přesně je charakter nároku, a také prokazovat, že matka skutečně mohla podstoupit umělé přerušení těhotenství a že tomu nestály v cestě zdravotní důvody na její straně, případně její světonázorové přesvědčení.
