Ještě 30 let po sametové revoluci jsou někde stále vidět symboly komunismu. Přestože s koncem roku 1989 začaly z budov mizet srpy, kladiva i rudé hvězdy a z podstavců sochy, někde zůstávají dodnes. Totalitních artefaktů se města snaží postupně zbavit. Novelu zákona, která by zakazovala použití komunistických symbolů, se však opakovaně prosadit nepodařilo.
„Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byla socha Lenina, kterou studenti hned v prvních dnech okupační stávky (od 20. listopadu 1989 - pozn. aut.) obrátili tak, aby se díval do zdi. Pak někdo našel malou bustu Tomáše Garrigua Masaryka, kterou tam dali místo Lenina. V Celetné ulici byla zase socha Zdeňka Nejedlého, kterou studenti také otočili. Když někteří strojvůdci metra projížděli stanicí Gottwaldova (nyní Vyšehrad), ohlašovali stanici Fórum, podle hotelu, který se tam nacházel. To byly první spontánní výstupy proti režimu,“ vzpomíná historik a tehdejší student filozofické fakulty Jaroslav Šebek.
První podobné reakce na společenské změny měli na svědomí často právě studenti, kteří stáli také v čele celého revolučního hnutí roku 1989. Jejich protesty měly ve spojitosti se sochami komunistických funkcionářů často humorný kontext. „Gottwaldovi před Ústředním výborem Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) někdo upatlal ruce červenou barvou a Švermovi u ústí do Revoluční ulice někdo na ruku pověsil tašku. Lenin na dnešním Vítězném náměstí zase dostal na záda batoh,“ připomíná historik umění Tomáš Pospiszyl.
Hromadné odstraňování symbolů spustila až změna ústavy
Reakce prvních dnů byly spíše umírněnější. I za takovou provokaci by nicméně v době komunismu hrozil trest. „Nikdo neměl jistotu, že vše dobře dopadne a bezpečnostní složky proti protestům drtivě nezasáhnou. Jako tehdejší student, který se účastnil stávek a demonstrací, jsem neměl vůbec pocit, že to půjde tak hladce. Proto hromadné odstraňování soch a komunistických symbolů začalo až o pár dnů později,“ vysvětluje Šebek.
Konkrétním zlomem byla zásadní změna ústavy. Federální shromáždění zrušilo 29. listopadu 1989 na své mimořádné schůzi článek 4, který určoval vedoucí úlohu KSČ ve společnosti i státě. Teprve poté začaly, už dá se říct oficiálně, mizet komunistické symboly. Například z budovy pražského Energoprojektu začali sundávat nápis „Sláva komunismu“. Hned v prosinci také zmizel nápis „Komunismus – mládí světa“ z ostravské Nové huti, kde plachtou překryli také sochu Klementa Gottwalda.
Právě sochy začaly později úplně mizet z podstavců, na kterých stály mnohdy jen pár let. „Komunistická vláda začala v době normalizace uplatňovat nový přístup – uvědomila si, že je potřeba přebít pocit frustrace z období okupace tak, aby bylo jasné, že sovětský voják není okupant, ale osvoboditel. Proto začaly vznikat nové sochy sovětských vojáků, například i v současnosti tolik diskutovaná socha maršála Koněva, která je na svém místě až od roku 1980. Z podobného důvodu začaly v době normalizace přibývat i Gottwaldovy sochy. Pro komunisty byl Gottwald člověkem, který se zbavil oportunistů a revizionistů a upevnil jednotu strany. To bylo přesně to, co KSČ v době normalizace potřebovala připomenout,“ vysvětluje návrat Gottwaldova kultu historik Šebek.
Právě i poměrně nových Gottwaldových soch se chtěli koncem roku 1989 zbavit také členové recesistické Společnosti za veselejší současnost, kteří 9. prosince 1989 uspořádali happening, jímž hodlali oznámit konec komunismu. Ten den se skoro 150 lidí vydalo do obce Bezpráví, kde položili základní kámen skanzenu totality a na místo svezli i některé komunistické busty, obrazy a pěticípé hvězdy. „Byl to tehdy spontánní výkřik radosti, byť vzniku muzea málokdo věřil,“ vzpomíná účastník události Miroslav Kamil Černý. Muzeum nakonec skutečně nevzniklo.
Srp a kladivo překryl billboard i zateplení
Na některých místech ale symboly komunismu přetrvávají i třicet let po revoluci. Na budově Krajského úřadu v Ústí nad Labem je stále plastika srpu a kladiva, kterou zakrývá látkový billboard. Už v minulosti – především při silnějším větru, který látku shrnul – byl však reliéf stále viditelný. Naopak diskutovanou mozaiku srpu a kladiva na budově v centru Semil radnice po několikaletých diskusích v roce 2018 skryla pod nové zateplení domu.
Kovová rudá hvězda naopak stále zůstává na budově bývalého Krajského výboru KSČ v centru Plzně. Ačkoli studenti čnící komunistický artefakt už koncem roku 1989 na budově položili na střechu tak, aby nebyl vidět, ze satelitních snímků je hvězda stále patrná. A radnice se ji proto rozhodla při příležitosti výročí sametové revoluce odstranit.
„Hvězda bude snesena ze střechy v umělecké režii Michala Cabana a následně ji odvezeme do kreativní zóny DEPO2015. Tady bude uložena. Chceme spolu s uměleckou sférou v Plzni zvážit, jak s ní dále naložit,“ vysvětlila mluvčí plzeňského magistrátu Eva Barborková.
Ačkoli rušení a demontáž komunistických symbolů se uskutečnila především v první polovině 90. let, skupina senátorů se v roce 2005 pokusila prosadit zákon, který by dokonce používání komunistických symbolů trestal odnětím svobody.
„Šlo o novelu trestního zákona (propagace hnutí směřujících k potlačování lidských práv), kde jsem za taxativně jmenovaný fašismus a nacismus doplnil komunismus. Poprvé novelu schválil Senát, narazila však ve sněmovně, kde další projednávání zastavila KSČM, ČSSD a také laxnost ODS, jejíž mnozí poslanci se nedostavili k hlasování,“ vzpomíná bývalý senátor Martin Mejstřík, který byl jedním z těch, kteří novelu předkládali. Podruhé se o její prosazení pokusil ještě v roce 2007, opět neúspěšně. Podobná nařízení přitom již platí například v Maďarsku a Polsku.
Češi ničili symboly už od Bílé hory
Ničení symbolů nebylo jen specialitou porevolučního období. V roce 1918 začali Češi ničit symboly rakouského mocnářství, v roce 1945 zase německé nápisy a vše, co připomínalo šest let života pod německou nadvládou. V době sovětské okupace zase krátce mizely symboly komunismu.
„Podobné věci se děly třeba i v době po Bílé hoře. Snahy vyrovnávat se s minulostí ničením symbolů tady byly také v době husitství, kdy se ničily katolické symboly. Nejintenzivněji se to přesto odehrálo v moderní době. Je zajímavé, že je to takové české specifikum,“ popisuje historik Jaroslav Šebek.
Ve 20. století zahájil éru ničení symbolů vznik samostatného Československa. 3. listopadu 1918 byl na Staroměstském náměstí stržen Mariánský sloup. „Společně s ním bylo zničeno například i několik křížů a soch svatého Jana Nepomuckého. Bouraly se také německé nacionální symboly – sochy císařů nebo například maršála Radeckého,“ dodává Šebek.
Nepříliš známým obdobím likvidace soch byl ovšem i rok 1938, kdy podle Šebka docházelo v pohraničí k odstraňování pomníků věnovaných Tomáši Garriguovi Masarykovi a Edvardu Benešovi.
„Po roce 1945 byly zase odstraněny všechny německé symboly a sochy československých prezidentů se vracely na svá místa. Po roce 1948 si ale komunisté uvědomili, že i po pěti letech zůstaly prvorepublikové symboly spojeny s pamětí národa a sochy Masaryka se opět odstraňovaly v masovém měřítku. Někde jeho sochu nahrazovali památníkem dělnické třídy, bojovníků za lepší komunistické časy,“ doplňuje historik.
K obnovení některých Masarykových pomníků pak došlo krátce kolem roku 1968, v době normalizace už je ale opět nahradily památníky komunistických vůdců a sovětských vojáků.
Odstranění symbolů nepřineslo vyrovnání se s minulostí, domnívá se historik
Téma komunistických symbolů ve veřejném prostoru je stále živé, jak dokazuje právě diskutovaná plastika v Ústí nad Labem, ale například i hroby rudoarmějců padlých při osvobozování Československa. Jejich pomník v brněnském Králově Poli někdo letos v říjnu poškodil červenou barvou. Podle Jaroslava Šebka ale komunistické symboly a jejich odstraňovaní nejsou tím, co by zásadně ovlivňovalo smýšlení lidí.
„Některá rozhodnutí byla podle mě tehdy velmi překotná a myslím si, že udělala spíše medvědí službu. Najednou se totiž také v rámci odmítání komunismu přestalo mluvit o bojovnících druhé světové války na Východě a akcentovali se pouze bojovníci ze Západu, což bylo pochopitelné i z toho důvodu, že se o nich dlouho mluvit nemohlo. Překotná snaha zbavit se všech symbolů byla nakonec spíše kontraproduktivní, protože se ukázalo, že odstranění symbolů neznamená, že jsme se vyrovnali s minulostí. Stále přetrvávající nostalgie po komunismu, normalizaci a takzvaně ,zlatých časech‘ je toho podle mě dokladem,“ dodává historik.
