Česko podle vědců zažívá nejhorší sucho za 500 let a nic na tom nemění lokální záplavy ani deštivé počasí posledních týdnů. Řeky byly na jaře hluboko pod svým dlouhodobým stavem, některé obce musely už v dubnu omezit spotřebu pitné vody a nejcennější tekutina dochází i ve studnách. Co se s krajinou děje a jak bychom se k ní měli chovat, zjišťovali Reportéři ČT Michal Fiala a Ondřej Golis.
„Nic dražšího tady není, než je voda, do budoucna. Žádné lithium a žádné zlato a tyhle věci. Je to voda, bude to voda, kolem vody se bude všechno točit,“ je přesvědčen hydrolog Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Podle ekologa Josefa Šedlbauera z Technické univerzity v Liberci ale děláme vše pro to, aby voda, která naprší, z krajiny zase co nejrychleji utekla. Při pohledu na českou krajinu to potvrzuje také ředitelka organizace Beleco, která se zabývá ochranou přírody, Jana Moravcová: „Krajině chybí prvky, které by pomohly vodu zadržet. Sice je rozdělena na různé plodiny, ale nejsou tam téměř žádné polní cesty. A když už, tak tam není vůbec žádná zeleň.“
„Zažíváme opravdu asi nejvýznamnější a nejintenzivnější suchou epizodu za posledních 500 let,“ shrnuje Zdeněk Žalud z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd. Problém nedostatku vody ilustruje například vodní nádrž Pařížov – v tomto období by v ní mělo být podle hrázného Jiřího Horského 300 tisíc kubíků vody, reálně je objem šestkrát menší.
Na málo vody už doplácí živočichové – kupříkladu v Ponětovickém rybníku na Brněnsku uhynuly stovky ryb. Udusily se kvůli nízké hladině vody.
„My jsme tady žili víc než sto let ve vodním blahobytu. Teprve v posledních letech vidíme, že vodní blahobyt skončil. Ale skončil strašně rychle,“ rekapituluje ministr životního prostředí Richard Brabec. Jeho resort hledá cesty, jak dopady sucha mírnit. Chce například zavést novou povinnost u novostaveb – zadržovat dešťovou vodu. A po ministerstvu financí požaduje 3,5 miliardy korun navíc.
Pršet by muselo dva měsíce v kuse
„Příčinou není jenom to, že máme občas rok, kdy máme méně srážek, ale především to, že jsme ve změně klimatu a je tepleji,“ interpretuje Žalud. Sucho způsobené změnou klimatu řeší několik let celý svět – intenzivně ho zažívá třeba Kalifornie. Nebo poušť v Číně, které místní říkají Žlutý drak. Ta se každoročně zvětšuje o tři tisíce čtverečných kilometrů. Jihoafrickým zemědělcům zase kvůli suchu umírají vyhladovělé krávy. A tématu sucha se věnuje třeba i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.
Korelaci sucha a globálního oteplování zkoumají vědci z brněnské Masarykovy univerzity. Grafy ukazují, jak pršelo za posledních 500 let. Údaje o srážkách z doby před strojovým měřením experti čerpají například z dobových kronik, mají ale i další nástroje. Žalud konstatuje, že roční úhrny srážek se za poslední staletí na českém území v dlouhodobém srovnání výrazně nemění.
Na grafech se ale mění jiný ukazatel – teplota. Ta začala razantně stoupat v posledních padesáti letech. „A to je právě hlavní příčina sucha v současném období,“ doplňuje Žalud z Mendelovy univerzity. Podle ministra Brabce by muselo pršet dva měsíce v kuse, aby se deficit vykompenzoval.
Letošní květen přinesl naději – meteorologové v něm zaznamenali více než dvacet deštivých dní. Podle předsedy představenstva Zemědělského družstva Klapý Otakara Šaška je to za pět minut dvanáct, aby úroda ještě dostala šanci narůst. Zdůrazňuje ale, že půda by vody dokázala pojmout výrazně více.
Vědec Zdeněk Žalud je skeptičtější: „Na mnoha místech déšť přišel už pět minut po dvanácté a dá se říct, že řada plodin už je kriticky poškozena.“ Že voda stále citelně schází, potvrzuje také ředitel Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy Radim Vácha. „Vody není zas tolik, aby pronikala do hlubších vrstev, třeba o těch 40 centimetrů níže. Tam skutečně voda ještě schází, takže by muselo pršet podstatně delší dobu,“ vysvětluje.
Vláha v tuzemsku chybí i tam, kde jí tradičně byl dostatek – v Jizerských horách, jimž se přezdívá Nočník Evropy. „Ten nočník se nám asi někde ztratil, už jsme bohužel bez vody. V posledních letech je to tak, že deště máme strašně málo,“ líčí František Šadek z Bílého Potoka. Právě tato vesnice je podle historických záznamů vůbec nejdeštivějším místem v Česku.
Neschází jen bezprostředně déšť, ale také sněhová pokrývka. „Poslední zima s dostatkem sněhu byla 2010, kdy byla zasněžena i Českomoravská vrchovina, střední polohy, měli jsme dokonce sněhové povodně. Od té doby se sněhové zásoby tenčí,“ popisuje hydrolog Janský.
„Z některých obcí máme zprávy, že hladiny podzemních vod klesly třeba až o dvacet metrů. To je naprosto drastické,“ doplňuje expert. Například manželé Volejníkovi z Libědic ve své studni naměřili hloubku půl metru. Podle jejich slov dříve měření ukazovalo i šest či sedm metrů.
V Jizeře si člověk namočí kotníky
V Zemědělském družstvu Klapý na Litoměřicku si kvůli suchu vybudovali rybník. „V našich srážkových podmínkách to bez umělé závlahy nejde. Čili tento rybník se stal zdrojem vody pro kapkovou závlahu,“ konstatuje předseda družstevního představenstva Otakar Šašek. Vláha z rybníku zachraňuje místní jabloně.
Země v jejich okolí je díky kapkové závlaze vlhká a celistvá, popisuje Šašek. Naproti tomu jinde je půda popraskaná, přestože v posledních týdnech pršelo. „Deficit vody je tady obrovský. Takto by to vypadalo, kdyby tady nebyla ta závlaha. Já si myslím, že by v těchto podmínkách nebylo vůbec možné ovoce pěstovat – nebo s velmi špatným výsledkem,“ uvažuje zemědělec.
Rybník ale není samospásný – sám je závislý na tom, kolik vody spadne v Českém středohoří. Jenže i v něm v poslední době sněžilo a pršelo málo. „Měli jsme takové problémy, že jsme v loňském a předloňském roce v těch nejsušších měsících nemohli vůbec zalévat, protože přítok do rybníka nebyl,“ dodává Šašek.
Nedostatek vody v tocích ilustrují také třeba lesy u Benátek nad Jizerou – jejich barva se mění ze zelené na hnědošedou a borovice zcela ztrácí jehličí. Zhruba kilometr od lesa protéká Jizera, na závlahu okolí ale nestačí, protože vody je v ní málo. Vznikají tu suché ostrovy, a pokud by ji člověk chtěl přejít, namočí si pouze kotníky.
„Nikdy v historii nebyly řeky tak nízko, neměly tak malý průtok jako na konci srpna 2018. A já se obávám, že to letos zažijeme znovu,“ předvídá hydrolog Janský z Univerzity Karlovy.
Přehrady pomůžou jen lokálně
Vláda chce ubývající vodu zadržovat pomocí přehrad na řekách. Ministři zemědělství a životního prostředí oznámili, že kvůli suchu vytipovali 31 míst, na kterých by se daly postavit. Kolik by jich mohlo skutečně vzniknout, zatím není jasné. Plán na výstavbu totiž vyvolal bouřlivé diskuse.
Kritických reakcí se dočkal třeba proto, že neřeší aktuální situaci. „Základní problém je, že dřív než za dvacet let stát nebudou. A dvacet let je v tuto chvíli hrozně dlouhá doba,“ míní místopředseda STAN Jan Farský.
Síť nových přehrad má odpůrce i z jiných důvodů: „Přehrada je něco jako sklenka vody na stole. Pomůže jednomu člověku v místnosti, ale ne už lidem okolo. Je to izolovaná nádrž, kdežto voda, která zůstává v krajině, je tam pro všechny živé bytosti,“ vysvětluje mluvčí Hnutí DUHA Aleš Miklík.
Ministr Brabec připouští, že pouze přehrady situaci nezachrání. „Zachrání nás desítky tisíc konkrétních projektů. Všude, po celé zemi, ať už v přírodě nebo na zadržení dešťové vody,“ předesílá.
Obrovská pole a chybějící mokřady
K tomu, že neumíme zadržet vodu v krajině, významně přispívá zemědělství. Mezi největší hospodáře na tuzemských polích patří skupina Agrofert ze svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše (ANO). Česká pole jsou často obrovská a voda z nich bez užitku odtéká. Jak upozorňuje agrární analytik Pavel Havel, tuzemská pole jsou v průměru desetkrát rozlehlejší než v jiných zemích Evropské unie.
Jana Moravcová z organizace Beleco nabízí srovnání s Rakouskem. „V Rakousku se hospodaří hlavně na polích, která jsou velikostí jednotek hektarů. Vůbec tam není takový podíl ohromných lánů, krajina je celá zdravější,“ upozorňuje.
Na českých lánech chybí meze, cesty a stromy, které dříve bránily vodě odtéct. Úniku vody pomáhají také odvodňovací trubky pod povrchem polí. „Voda, která na tato pole naprší, jde nejkratší možnou cestou do těch trubek a je odváděna pryč z pole. Je to z toho důvodu, že když se to budovalo v padesátých, šedesátých nebo až osmdesátých letech, tak jsme neměli problém s půdou a se suchem, problémy byly opačné,“ vysvětluje Moravcová.
Expertka apeluje na vytvoření mokřadů či malých vodních ploch, aby se voda do půdy dostala zpátky. O to se snaží například Lesní závod Židlochovice, který vybudoval několik tůní. „Snažili jsme se napodobit stav, kdy byl les pravidelně zavlažovaný. Děláme takovou přírodní umělou povodeň,“ uvádí vedoucí polesí Jan Helešic. Díky zavlažování podle něj oblast osidlují nové druhy ryb, obojživelníků, vodních brouků i společenstev rostlin.
Problém vnímá i ministr životního prostředí. „Máme dnes čtyři miliony hektarů zemědělské půdy a milion z toho byly dříve mokřady. Ty se vysušily za posledních sto let,“ konstatuje.
Třeba ve východočeské Jaroměři se problém s podzemní vodou podařilo vyřešit ornitologům, kteří zakládali ptačí rezervaci, obnovili starý zavlažovací systém a vytvořili mokřad.
„Díky zavlažování je na území ptačího parku vysoká hladina podzemní vody a zásoba je opravdu enormní. Problém se suchem v Ptačím parku nemáme právě proto, že jsme dokázali obnovit zavlažovací systém, díky němuž vodu držíme až do pozdního léta. Ptáci na to reagovali zázračně. Natáhly se sem mokřadní druhy, které jsou jinde vzácné nebo ubývají, začala se měnit společenstva rostlin, společenstva hmyzí,“ líčí ornitolog a správce parku Břeněk Michálek.
Na poli Agrofertu zmizel mokřad, vyšetřuje to inspekce
Mokřadů ale i ubývá – o jeden přišli například v Uherčicích na Břeclavsku. Před pěti lety se na poli ucpaly takzvané meliorační trubky, které odvádí dešťovou vodu. Díky závadě vznikl mokřad. Ekologové ho chtěli zachovat, a proto s majiteli pole začali jednat o náhradě ztráty. Jenže než se stihli dohodnout, někdo trubky zprovoznil a cenná voda z místa odtekla.
Na poli hospodaří firma Zemos, která patří do holdingu Agrofert. Předseda představenstva Zdeněk Horák na dotazy reportérů České televize nechtěl odpovídat, s mokřadem se podle něj nic nestalo. „Tam je pole, které bylo zamokřené, a teď je pole,“ konstatoval.
O případu mokřadu informoval Deník N. Mluvčí Agrofertu novinám poslal reakci: „My jsme žádné kroky k vysušení mokřadů nepodnikli a ohrazujeme se proti tomu, pokud nás někdo s něčím takovým spojuje. Upozorňujeme, že v lokalitě jsou desítky dalších vlastníků a nájemců pozemků.“
Vysušení mokřadu nyní prověřuje Česká inspekce životního prostředí.
Domy tam, kde to není tak úplně mokré
Zánik mokřadu hrozí i na okraji Hejnic v Jizerských horách. V chráněné krajinné oblasti mají vyrůst rodinné domy. Část místních obyvatel proti plánu podepsala petici. „V době, kdy je všude problém s vodou a řeší se sucho, tak nám přijde úplně zbytečné zastavět takovouto krásně zamokřenou plochu,“ vysvětluje svou motivaci autorka petice Gabriela Hankeová.
Starosta Hejnic Jaroslav Demčák ale trvá na tom, že kvůli výstavbě voda z území nezmizí. „Od začátku říkáme, my ho nechceme odvodňovat a nechceme ho vysušovat, jak nám někdo pořád předhazuje. Bavíme se o tom, že domy by měly být v lokalitách, kde to není tak úplně mokré,“ tvrdí Demčák.
Jestli lze stavět domy a zároveň zachovat mokřad, teď řeší biologové. Verdikt by měl padnout na konci června, radnice rozhodne až poté.
