U islandské geotermální elektrárny Hellisheiði pokračuje výzkum, který může podle jeho autorů zachránit lidstvo. Jen půl hodiny od Reykjavíku vědci zachytávají pomocí nejmodernějších technologií oxid uhličitý – plyn, který zásadně přispívá ke zrychlování klimatických změn.
Tým mladých vědců tam zachycuje emise z místní elektrárny a ukládá je do skály, na které elektrárna stojí. Na rozdíl od dosavadních pokusů se jim to daří. Uhlík neuniká, ale v čediči vydrží a stává se jeho součástí. Neviditelné emise se tak stávají stejně neviditelnou částí krajiny, aniž by zhoršovaly oteplování planety.
Projekt se jmenuje Carbfix a je jen malou ukázkou toho, jak by jednou mohly vypadat technologie, které podle klimatologů lidstvo potřebuje, aby zkrotilo klimatickou změnu. Zatím dokáže zachytit 50 tun oxidu uhličitého ročně. Aby se podařilo z atmosféry odsát 1000 gigatun tohoto plynu, musel by mít projekt miliardkrát větší výkon.
Zjednodušeně řečeno: zařízení dokáže zachytit během týdne emise jednoho letu z Evropy na Island; samo o sobě tedy nemůže mít žádný efekt. Vědci už ale pracují na novějším modelu, který bude neutralizovat až tisíckrát více emisí oxidu uhličitého. Kdyby se podobné „uhlíkové studny“ rozšířily po celém světě, byl by problém s globální změnou klimatu částečně vyřešený.
Kámen jako uhlíková banka
Čedič je kámen vulkanického původu. Je díky tomu pórovitý, plný drobných otvorů, a právě do nich se pod zemí může snadno ukládat oxid uhličitý. Říká se mu také bazalt a je rozšířený po celém světě – vyskytuje se všude, kde probíhala sopečná činnost a kde se objevují vyvřeliny.
V minulosti se experimentovalo také s ukládáním oxidu uhličitého do běžných usazenin, ale to nefungovalo zdaleka tak dobře jako do čediče. Plyn totiž unikal.
Island je sice díky své vulkanické minulosti (i současnosti) ideálním prostředím pro zkoumání čediče, ale o to méně ideální je pro ukládání oxidu uhličitého. Tento ostrov totiž téměř žádné emise neprodukuje. „Chybí nám dostatečně silný proud CO2,“ popisují islandští experti.
Island totiž získává většinu energie z geotermálních elektráren, které produkují čistou energii.
K zachytávání plynu v hornině je potřeba ještě jedna komodita – a tou je voda. Naštěstí to může být i mořská voda, takže i tohoto zdroje je dostatek. „Potřebujeme ale zachytávat emise tam, kde létají z komína,“ uvádí projektový manažer Carbfixu Kári Helgason. Věří, že projekt by pomohl nejen lidstvu, ale i tvorbě pracovních míst. „Když projekt milionkrát zvětšíme, vzniknou miliony pracovních míst,“ dodal Helgason.
Že se takové projekty budou rozrůstat, je mu zcela jasné. „Je jisté, že jich bude přibývat, to víme. Otázkou je, jestli dostatečně a jak rychle,“ dodal Helgason.
Budoucnost zachytávání oxidu uhličitého
S tím, jak vlády, vědci, banky, armády a další instituce a organizace i běžní lidé stále více vnímají závažnost klimatické změny, otevírají se takovým projektům stále lepší podmínky. Uznávaný islandský environmentalista Andri Magnason pro americkou stanici Wbur popsal, jak by mohl svět budoucnosti vypadat: „V budoucnu budete mít na komínech zařízení na zachytávání oxidu uhličitého a lodě, které pak budou plyn převážet do přístavů, kde se s pomocí mořské vody bude pumpovat pod zem.
V současné době vypadají islandská zařízení na zachytávání oxidu uhličitého jako malá iglú. Uvnitř je série trubek, které vedou plyn smíchaný s vodou do hlubin ostrova. V čediči se oxid uhličitý s pomocí vody naváže na kovy, které jsou v něm obsažené.
Podle Magnasona se struktury na ukládání oxidu uhličitého stanou již brzy součástí světa kolem nás – budou pro 21. století stejně běžné, jako byly ropovody pro století dvacáté. A právě dnešní zařízení na transport ropy by se podle něj mohla stát infrastrukturou využívanou pro přesun oxidu uhličitého.
