Lidský čich je nejméně prozkoumaný smysl. Má sice pro poznávání světa nejmenší význam, ale přesto jeho poruchy mohou přinášet řadu zdravotních problémů. Pomoci by mohla první čichová mapa, která propojila nos a mozek.
Spousta lidí si důležitost čichu neuvědomovala až do covidové pandemie. Tehdy byla jedním z nejčastějších příznaků právě dočasná ztráta tohoto smyslu – a teprve tehdy si veřejnost na vlastní kůži vyzkoušela, jak moc je důležitý. Čich nás upozorňuje na hrozby, zlepšuje zážitek z jídla a navíc je nečekaně silně spojený s emocemi, vzpomínkami a zážitky.
Toto důrazné připomenutí vedlo k renesanci zájmu o čich i vědce. Tento smysl je totiž pořád ještě nedostatečně popsaný, zejména v kontrastu s ostatními smysly. Napravit se to pokusil tým kolem neurologa Sandeepa Datty z Harvard Medical School. Tito vědci vytvořili první velmi detailní mapu toho, jak jsou v nose uspořádané čichové receptory – tedy ty miniaturní senzory, které jsou zodpovědné za vnímání chemických signálů.
Pracovali na myších, pro základ poznání je to podle nich dostačující. Výsledkem je první mapa více než tisícovky těchto receptorů. Výsledek byl pro harvardské vědce do značné míry překvapivý. Zjistili, že na rozdíl od toho, čemu dlouho věřili, jsou neurony s receptory čichu velmi dobře „prostorově organizované“. Tento odborný výraz říká, že tvoří výrazné pruhy směrem od horní části nosu ke spodní. „Naše výsledky vnášejí řád do systému, o kterém se dříve myslelo, že řád postrádá, což koncepčně mění to, jak si představujeme, že to funguje,“ popsal Datta.
Vědci navíc zjistili, že mapa receptorů v nose odpovídá mapám čichu v mozku, což jim poskytuje dobrý návod, jak spojit zachytávání informací s jeho vyhodnocováním v mozku.
Poznání i pomoc
Už samotný vznik této čichové mapy je podle autorů důležitý; Datta ale uvedl, že ještě důležitější je, že se tyto informace budou moci využít v řadě terapií, jež by se daly používat při ztrátě čichu. V současné době taková léčba neexistuje. „Nemůžeme opravit čich, aniž bychom pochopili, jak funguje na základní úrovni,“ konstatuje Datta.
Právě podobné mapy zachycující rozložení receptorů v oku, uchu a kůži pomáhají s léčbou. Čich mezi nimi chyběl ze tří důvodů: jednak je u lidí méně důležitý než jiné smysly, za druhé proto, že je složitější než ostatní smysly přinejmenším množstvím receptorů. Navíc vědcům až donedávna chyběly kvalitní technologie, které by se v chaosu receptorů v nose vyznaly. Vypadalo to, že jsou rozmístěné v podstatě náhodně.
Dattův tým to dokázal změnit kombinací několika moderních technik. Musel pro to prozkoumat víc než 5,5 milionu neuronů u více než tří stovek individuálních myší. Zjistili, že neurony jsou uspořádány do těsných, překrývajících se horizontálních pruhů od horní části nosu k dolní části podle typu čichového receptoru. Tato vysoce organizovaná mapa receptorů byla u všech myší podobná a odrážela uspořádání čichových map v mozku, stejně jako to vědci pozorovali u zraku, sluchu a hmatu.
Tým, který za tímto výzkumem stojí, teď začal díky této „myší studii“ studovat čichové receptory u lidí, aby pochopil, do jaké míry je čichová mapa konzistentní napříč druhy. Takové poznatky budou podkladem pro úsilí o vývoj léčby – jako jsou terapie kmenovými buňkami nebo rozhraní mozek-počítač – pro ztrátu čichu a její důsledky, mezi které patří zvýšené riziko deprese.
