Když oceány zasáhnou vlny veder, písně plejtváků se stávají nejen vzácnějšími, ale také tiššími. Vědci se obávají, že s oteplujícím se světem se stanou oceány mnohem prázdnějším místem.
Před 120 lety lidé poprvé začali naslouchat zvukům oceánů. Do té doby vnímali jen šumění vln, křik mořských ptáků nebo skřípění lodí na hladině – samotné moře a jeho obyvatele ale vnímali jako tiché až němé. Jenže pak ponořili pod hladinu první hydrofon a zaslechli, jaký koncert se vlastně vodou nese.
Významným nástrojem v tomto koncertu oceánů jsou kytovci. Jejich písně se nesou na celé desítky kilometrů, pronikají stovky metrů pod hladinu a obsahují nejen informace, ale pro lidské posluchače i zvláštní emoce. Jenže podle nových výzkumů zní tyto hlasy velryb stále slaběji.
Vědci z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) pro nový výzkum využili právě hydrofony, přístroje určené pro naslouchání zvukům pod hladinou. Jenže mnohem lepší než ty, jimiž roku 1901 zaslechli moře poprvé. Ty moderní jde totiž nastavit tak, aby zaznamenávaly jen určitý druh zvuků, v tomto případě hlasy velryb.
Zajímalo je, jak velrybí hlasy reagují na změny, které přináší pod hladinu člověk. Strávili tím bezmála šest let, zaznamenávali a analyzovali písně kytovců od břehů Kalifornie. Měli obrovské štěstí: náhodou jejich výzkum začal v červenci roku 2015, tedy v době, kdy zkoumanou oblast zasáhla silná vlna mořského vedra, do té doby nejsilnější, jakou meteorologové v tomto regionu zaznamenali.
Písně různých druhů
Výsledky nebyly vůbec jednoznačné. Ukázalo se, že různé druhy velryb reagují na změnu podmínek po svém. Například keporkačí písně se moc nezměnily, zato zpěvy plejtváků velkých a myšoků se výrazně ztišily a při vlně veder byly mnohem méně časté než v jiných letech.
Podle autorů studie je to způsobené tím, že oba druhy plejtváků jsou závislé na lovu krilu, který byl oteplením vody postižený. Naopak keporkaci mají jídelníček různorodější, takže je to postihlo méně. Dalším důvodem byla podle vědců otrava – teplá voda umožnila, aby se přemnožil mořský květ, jenž do vody uvolňuje toxiny škodící celé řadě zvířecích druhů.
Jak mizela plejtvákům potrava, pomalu utichal jejich zpěv. Vědci to přirovnávají k tomu, že ani hladovým lidem není moc do zpěvu. Úbytek hlasů těchto velryb byl značný – asi čtyřicetiprocentní.
Vlna veder
Roku 2013 se začala v Beringově moři šířit oblast nadprůměrně teplé mořské vody. Do té doby něco takového vědci neznali: začali této anomálii říkat The Blob neboli Skvrna. A zatímco ji vědci studovali, ona se zvětšovala. O rok později už se oblast s vodou teplejší o čtyři stupně Celsia táhla od Mexika po Aljašku.
Skvrna zasahovala až do hloubky stovky metrů a táhla se přes třináct set kilometrů tichého oceánu. A způsobila, že se rozpadl základ potravní pyramidy, na níž mořský život stojí. Teplá voda totiž nesvědčila krilu, drobným korýšům, jimiž se velryby živí.
Během vlny veder téměř všechny ze zasažené oblasti zmizely. Zejména plejtváci marně filtrovali hektolitry vody, nezachytili žádnou potravu. A tak přestali zpívat. Neměli na to podle vědců zkrátka čas: veškerou svou energii spotřebovali na stále marnější ponory za potravou a na zpěv už jim nezbyla síla.
Tišší oceány
Autoři studie se obávají, že s tím, jak se oceány oteplují vlivem klimatické změny, se budou podmínky pro velké kytovce také zhoršovat.
Nedávná studie, která vyšla v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, zjistila, že od roku 1940 se doba trvání oceánských vln veder prodloužila na trojnásobek a také jsou tato horka průměrně o jeden stupeň Celsia větší. Někdy ale dokonce až o pět stupňů.
Vědci předpokládají, že to bude znamenat i tišší oceány, v nichž ubude zpěvu velryb. Tento předpoklad se už podařilo ověřit – stalo se to při nedávné vlně mořského horka u Nového Zélandu. Velcí kytovci se tam chovali stejně tiše jako předtím u Kalifornie.
