Evropa se změní, ať už se vlády budou snažit energetiku přeměnit na bezuhlíkovou, nebo ne, říká v rozhovoru špičkový německý chemik Robert Schlögl. Větší roli v přerodu energetiky může podle něj mít i Česko.
Robert Schlögl je německý chemik, který se proslavil ve výzkumu v oblasti katalýzy. V současné době je ředitelem a vědeckým členem Institutu Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka v Berlíně a Institutu Maxe Plancka pro přeměnu chemické energie v Mülheim an der Ruhr. V roce 2023 se stal prezidentem Nadace Alexandra von Humboldta a intenzivně se věnuje výzvě, kterou představuje přechod na bezemisní ekonomiku. Nikoliv politicky, ale po technické stránce. Při své zářijové návštěvě Prahy dal rozhovor České televizi.
Evropská unie tvrdí, že do roku 2050 bude klimaticky neutrální. Co je z vašeho pohledu nejnáročnějším aspektem této změny?
Zaprvé musíme být ke klimatické neutralitě trochu kritičtí, protože to, co v současné době děláme s globálním klimatem, je, že ho dlouhodobě měníme. A to bohužel není vratné. To znamená, že i když přestaneme vypouštět oxid uhličitý, teplota běžná před změnami klimatu se nevrátí zpět. Takže jsme v současnosti změnili proudění na Zemi nepředvídatelným způsobem.
A to znamená, že bychom se to měli snažit co nejrychleji zastavit. Nemáme moc času nazbyt a neměli bychom se snažit celou tu operaci zdokonalit, ale měli bychom být rychlí a klidně i „špinaví“, protože jinak planetu před změnami klimatu opravdu nezachráníme.
Dobře. Takže jaké máme možnosti, když chceme jednat co nejrychleji?
Nejprve musíme pochopit, že jde o přechod, který se týká elektronů i molekul. Ta stará myšlenka, že můžeme jen nahradit normální elektřinu elektřinou z obnovitelných zdrojů, bude to stačit? Teď už víme, že to stačit nebude...
Potřebujeme obrovské množství molekul, abychom mohli kompenzovat nejrůznější věci. A existují energetické aplikace, které s elektrony jednoduše nefungují. Jedná se o systém dvou nohou – jsou to elektrony a molekuly. Druhým problémem je, že v Evropě nemáme dostatek obnovitelné energie, abychom uspokojili vlastní potřeby.
To znamená, že se musíme propojit do globálního systému zejména výroby molekul, protože elektrony nelze dovážet z jiných kontinentů světa. V současné době máme mezinárodní systém obchodu s molekulami, jako je plyn nebo ropa, dokonce i uhlí – a stejný druh systému musíme zavést s ekologickými molekulami.
Mnoho lidí si myslí, že jde jen o zelený vodík. Já osobně se domnívám, že ne. Vodík totiž není příliš dobrá molekula pro dopravu. Takže musíme nejprve vyrobit vodík a pak ho přeměnit na něco, co se dá snadněji přepravovat. A s tím lze také obchodovat, stejně jako to dnes děláme s našimi fosilními nosiči energie.
Takže role vodíku je z vašeho pohledu naprosto klíčová?
Vodík je takzvaná platformní molekula. Takže by byl ideálně použitelný, ale jeho energetická hustota je velmi nízká a není tak snadné s ním zacházet. Je lepší využít chemii a přeměnit ho na něco, co se více podobá palivům, která používáme v dnešní době.
Jak jste již zmínil, v EU existuje obrovská závislost na dovozu. Jaké alternativy máme?
Neexistují žádné alternativy. Máme problém s dovozem dnes a budeme ho mít i v budoucnu. Ale rozložení míst, odkud můžeme dovážet, bude velmi odlišné. V současné době máme to politické riziko, že jen několik zemí na světě má všechny zdroje fosilní energie. Ale vyrábět vodík z obnovitelné elektřiny lze asi v 55 zemích. To znamená, že distribuce zdrojů bude mnohem širší než dnes.
A to zase znamená, že definitivně zmizí politické riziko dovozu. Ale máme na to technologie? Je k tomu politická vůle? Problém je, že máme jen základní technologie . Nejsou dokonalé a potřebují vylepšit, protože rozsah použití je tak obrovský ve srovnání s tím, jak to děláme dnes, že rozhodně potřebujeme vylepšení.
Technologie v zásadě existují. Není ochota je aplikovat, protože jsou nákladnější než fosilní energie, konkrétně asi dvakrát dražší.
Kdo zaplatí tento dvojnásobek? A je v předpisech dostatečná jistota nebo bezpečnost, abychom se na ně mohli spolehnout po dobu 30, 40 let? To je doba, kterou potřebujeme na přechod. Pokud nyní investujete s obchodním modelem vycházejícím z definice zeleného vodíku, kterou má dnes evropské společenství, pak jsem si naprosto jistý, že nikdy nevyděláte. Protože než postavíte své továrny, tato definice se změní. A stejně tak se změní i obchodní model.
Jaký je tedy nejlepší scénář, který si můžeme představit, abychom dosáhli čisté nuly, tedy uhlíkové neutrality?
Nejlepší scénář je, že se nejprve politicky shodneme na tom, čeho chceme dosáhnout. Státy a zejména EU musí ustoupit od své myšlenky mikromanagementu tohoto přechodu.
V současné době máme obrovské množství regulací, protože politici mají tendenci si myslet, že chtějí přechod řídit co nejlépe. To je nemožné, protože to neumožňuje aktivitu skutečným zúčastněným stranám. Těmi jsou průmysl a zákazníci.
Stát tak musí ustoupit od organizace energetického přechodu. Musí ale nastavit pevný rámec. Ten musí být pečlivě dodržován. Pak umožníme skutečným zúčastněným stranám vyvinout novou ekonomiku. Bude docela velká, asi šest až deset procent celosvětového HDP se pak bude týkat obnovitelných zdrojů energie.
To je hodně a může se to zajistit pouze tehdy, pokud se zúčastněné strany dokážou samy dohodnout, jaká je stabilita celého systému. Stát se na tom dohodnout nemůže, protože jak všichni víme, vlády se mění a názory také.
Do toho, jaká vláda je kde u moci, pak samozřejmě nikdo investovat nebude. Takže musí existovat globální řešení, ne jen takové, které můžeme aplikovat v každé zemi. Ale EU je dost velký trh na to, aby se dalo mluvit o tom, že bychom asi mohli hrát globální roli, kdybychom měli něco jako energetickou EU. Stejně jako máme zemědělskou EU, která hraje globální roli. Pokud bychom udělali totéž v oblasti energetiky, bylo by to jistě velmi užitečné. Nedává smysl, aby to každá ze sedmadvaceti zemí Evropy dělala samostatně. To asi není dobrý nápad.
Ale jaká je cesta pro Česko, aby se stalo součástí této transformace?
Máte dvě role. První je, že máte možná malou, ale velmi výkonnou vědeckou komunitu, takže určitě můžete přispět k rozvoji technologií. A to je velmi důležité. Druhou rolí je samozřejmě to, že jste uprostřed Evropy, takže jste geograficky v docela dobré situaci – může tu být jakási transferová země, aby bylo možné organizovat distribuci obnovitelných energií. A samozřejmě máte také nějaký průmysl, který vyžaduje určitou energii. Takže můžete být poměrně zajímavým, řekněme, experimentálním pólem, na němž je vidět, jak obnovitelné energie vlastně transformují stávající průmysl. Takže to jsou vlastně tři role.
To byl nejlepší scénář. Jaký je ale ten nejhorší? Jaká jsou rizika přechodu na novou energetiku?
Nejhorší scénář je, že se nic nestane, protože se všichni přechodu bojí. A pak budeme čekat, až bude klimatická změna tak velká, že budeme muset investovat všechny prostředky do jejího zmírnění.
A na řešení takového problému nám prostě nezbývají žádné zdroje. Pak už jen budeme léčit následky změny klimatu a nikdy nezměníme její příčiny.
Ale nejde jen o energetickou transformaci, ale také o určitou proměnu společnosti. Jak se tedy změní naše budoucnost?
Můj osobní názor je, že by pravděpodobně stačilo provést energetickou transformaci, protože společenské změny, které jsou s ní spojené, přijdou samy. Je to v podstatě dáno tím, že obnovitelná energie je vždy dražší než fosilní.
To znamená, že plýtvání energií, kterého se dopouštíme, prostě z nákladových důvodů zmizí. To nepovažuji za dobrý nápad, pokud se stát nebo EU snaží posílit energetickou transformaci. Stát se nám v tuto chvíli pokouší předepisovat nějaké změny a to prostě vyvolává odpor. A to je ztráta času.
Nakonec ke změnám asi stejně dojde, ale je mnohem jednodušší, když je uděláme my, když si myslíme, že je to naše rozhodnutí. A ne že nám tyto přechody vnucují politici nebo stát. Takže společenské přechody by měly být zcela odděleny od samotné energetické transformace. Změní se to postupně, jak budeme chápat, že energie je možná dražší zdroj než dnes.
