Nový výzkum odhalil, že ani mořští savci, kteří tráví většinu života hluboko pod hladinou oceánu, nejsou imunní vůči toxickým chemikáliím. Vědci odhalili u velryby a delfínů bezprecedentní úroveň kontaminace takzvanými věčnými chemikáliemi, známými pod zkratkou PFAS.
„Není kam se schovat: Ani moře nechrání ozubené kytovce před PFAS.“ To je nejen výstižné shrnutí výsledků nové studie, ale také její název. Hlavní autorkou je mořská ekoložka Katharina Petersová z Laboratoře mořské ekologie obratlovců na Univerzitě ve Wollongongu.
Tento výzkum zpochybnil dlouholetý optimistický předpoklad, že prostředí v mořských hlubinách nabízí ochranu před takzvanými umělými per- a polyfluoralkylovými látkami, známými také jako PFAS. Neboli věčnými chemikáliemi, což je vzhledem k tomu, že se v životním prostředí téměř nerozkládají, velmi výstižná přezdívka.
„Velryby a delfíny považujeme za takzvané indikátorové druhy, protože odrážejí stav svého ekosystému. Očekávali jsme, že druhy, které se živí potravou hlavně v hlubokých vodách, jako jsou vorvani, budou mít nižší kontaminaci PFAS než pobřežní druhy, jako jsou třeba plískavice novozélandské, které jsou blíž zdrojům znečištění,“ nastínila premisu výzkumu Petersová.
Tato očekávání se ale nenaplnila. „Naše analýzy ukazují, že tomu tak není. Zdá se, že před PFAS se opravdu není kam schovat,“ doplňuje vědkyně.
Výsledky studie, která vyšla v odborném časopise Science of the Total Environment, vyvolávají obavy o dlouhodobé zdraví mořských druhů a neviditelné dědictví, které chemikálie s trvalým účinkem zanechávají v životním prostředí.
Věčné, škodlivé, neodstranitelné
PFAS jsou uměle vyrobené chemikálie, které se hromadí v potravním řetězci a mohou narušovat imunitní, endokrinní a reprodukční systémy, což vyvolává obavy o zdraví jednotlivců i populací lidí a zvířat, včetně kytovců. Využívají se na ochranu předmětů, aby více vydržely – a vydrží toho opravdu hodně.
Vědci analyzovali tkáně 127 zvířat z šestnácti druhů ozubených velryb a delfínů v novozélandských vodách, od delfínů skákavých po hluboko se potápějící vorvaňovce. U osmi z šestnácti druhů, včetně plískavice novozélandské a tří druhů vorvaňovců, se jednalo o první globální hodnocení PFAS.
Vědci zkoumali, jak se získávání „věčných chemikálií“ liší podle druhu, pohlaví, věku a prostředí, ve kterém zvířata převážně žijí a živí se. Podle autorů je životní prostředí velmi špatným prediktorem koncentrace PFAS. To zjednodušeně znamená, že tyto látky už jsou takřka všude a neuniknou jim žádné ekosystémy.
„I druhy žijící na moři a hluboko pod vodou jsou vystaveny podobným úrovním PFAS, což zdůrazňuje, jak rozšířené znečištění, umocněné stresovými faktory způsobenými klimatickými změnami, představuje rostoucí hrozbu pro mořskou biodiverzitu,“ dodávají autoři.
Podrobnosti licence zde.
