Kyrgyzka Altyn Kapalovová se rozhodla porušit kulturní pravidlo a dala svým dětem takzvané patronymum odvozené ze svého jména. A způsobila tím celostátní poprask. Nyní stojí před soudem a část národa ji obviňuje z ničení tradic. O její příběh se však začaly zajímat lidskoprávní organizace a soudy nevědí, jak s případem naložit.
Stejně jako mnoho postsovětských republik udržuje Kyrgyzstán tradici patronym – druhého jména, odvozeného od křestního jména po otci či jiném mužském předkovi. V Kyrgyzstánu šlo po dlouhá léta o nepsanou tradici, kterou uzákonili teprve před dvěma lety. Altyn Kapalovová se rozhodla zjistit, co se stane, když půjde proti tradicím a dětem dá jméno svoje.
Proč jste se rozhodla dětem změnit jména?
Otec mého syna nejprve v jeho životě figurovat chtěl, ale viděl ho jenom jednou, když se narodil, a potom znovu, když mu byly dva roky, asi na deset minut. A to bylo všechno, pak už ho nikdy neviděl ani se na něj neptal. Moje děti své biologické otce skoro vůbec nevídají, oni mi nikdy s ničím nepomáhají a můj starší syn se proto ptal: odkud pochází moje příjmení?
Jak je to vlastně v případech, kdy otec nechce být přiznaný? Jaké jméno dá žena do dokumentů?
Moje právnička mi vysvětlila, že před dvěma lety bylo dovoleno dát úplně jakékoliv jméno. Nyní se zákony mění a zpřísňují. Takže teď je možné dát jedině mužské jméno. Může to být někdo z rodiny, nebo váš partner. Nemusíte být ani manželé.
Když jsem otěhotněla s mojí dcerou, její otec řekl, že ji nechce. Když se mě pak ptali na otčestvo (patronymum), řekla jsem, že otce nemá. A oni mi řekli, ať si nějaké vymyslím. Tehdy mě nenapadlo, že bych jí mohla dát svoje jméno. Ženy na registračním úřadě jsou v pohodě, vždy řeknou: prostě dejte nějaké jméno.
Myslím, že kdybych měla velmi „ženské“ jméno, tak by mi nikdy nedovolili jí ho změnit. Ale moje jméno je celkem genderově neutrální, proto mi to asi dovolili. Ale když jsem o tom veřejně napsala na sociálních sítích, poslali mě k soudu. V lednu tohoto roku jsem o tom napsala na Facebook a v únoru už jsem dostala pozvánku k soudu.
Zajímá se mnoho lidí o váš případ?
Ano, hodně. Mám obrovskou podporu od lidí, které ani neznám. Lidé začali přidávat příspěvky na sociální sítě s tím, že také mění jména svých dětí. Někteří mění i svá příjmení na svá jména po matce. Většina z nich byly samozřejmě ženy. Dostávám ale také spoustu nenávistných zpráv. Lidé mi píší, že chci zničit kyrgyzskou tradici, že ničím tisíce let staré tradice. Píší také věci o mém osobním životě, jako třeba: co můžeme čekat od někoho, kdo má děti s různými muži? Snažím se to nečíst.
Máte také podporu mužů?
Moc ne. Pár jich bylo, většina jsou ženy, ale jsou jich tisíce.
V letech 2010 až 2011 jste ale měli ženskou prezidentku.
Ano, ale to bylo jen dočasné. Ano, byla fajn. Ale působilo to trochu kontraproduktivně. Když se ženy ozývají kvůli právům, z druhé strany zní: co si stěžujete, vždyť máte ženskou prezidentku. Ale po tisíce let jsme měli jen dvě ženy v čele státu. A tyto ženy se musely neskutečně snažit a podávat neuvěřitelné výkony.
Působí v Kyrgyzstánu i jiné političky?
Ne, jen velmi málo. Stává se také, že ženy vyhrají volby, ale muži jim přesto zabrání ve výkonu pozice. Žena třeba vyhraje pozici starostky obce a muži jí řeknou, že by měla raději zůstat v domácnosti. Nyní ale máme nově na tyto pozice kvóty a v jedné vesnici muži dokonce protestují a vyzývají manžele těchto političek, aby použili násilí a přinutili tyto ženy zůstat sedět doma.
Jsou tyto patriarchální hodnoty hodně spojené s islámem?
Ne tak docela. Částečně ano, ale jde i o tradici. Například vodka je velice oblíbený nápoj v Kyrgyzstánu a muslimové by neměli pít alkohol. Takže lidé praktikují islám, přesto hodně pijí. Islamizace je tady ale hodně rozšířená. Spousta malých dívek nosí hidžáb. Některé rodiny k tomu své děti i nutí.
Jaké to vůbec je být rozvedená v Kyrgyzstánu?
Být rozvedená je špatné, obzvlášť na vesnicích. Tam vás úplně vyloučí ze sociálního života. Když se žena provdá, stane se součástí „kmenu“, rodiny svého muže. Obvykle se také musí přestěhovat do rodinného domu svého muže.
V Biškeku je to jiné než na vesnicích?
Ano, ale není pravda, že by v Biškeku bylo méně domácího násilí. Lidé zde stále dodržují tradice.
Je stále tradicí také to, že jsou ženy unášeny za účelem sňatku?
Ženy jsou spíše unášeny za účelem neplacené práce. Je to opět běžnější na vesnicích, ale občas unášejí i ženy z Biškeku, které z vesnic pocházejí. A když rodina někoho unese, vědí přesně, co od ní budou chtít. Domácí práce, práce se zvířaty, na pastvinách. Nikdy nepotřebují někoho vzdělaného a nikdo vzdělaný by pro ně také nepracoval.
Zasahuje v těchto případech policie?
Nedělá nic. Policie není bezpečné místo pro ženy. Není to místo spravedlnosti, alespoň ne v naší zemi. A proto máme tolik případů žen, které byly během únosu zavražděny.
Policisté jsou většinou muži?
Ano a myslím, že většina z nich praktikuje domácí násilí. Chrání muže, a když někdo najde sílu k nahlášení domácího násilí na policii, neudělají nic. Začnou šikanovat, pokládají hloupé otázky, jako co jsi udělala, že se to stalo. Nikdo tam proto nechce chodit, víme, že nám tam nikdo nepomůže. Nepotřebujeme ještě další násilí.
Stala jste se také obětí obtěžování po internetu, které je v Kyrgyzstánu velmi rozšířené. Dokonce i politici si najímají „trolly“, kteří poté šíří fake news a propagandu. Proč k tomu došlo?
Tohle se mi stalo po Feminnale. Zorganizovala jsem uměleckou výstavu, která způsobila obrovský skandál. Měli jsme tam totiž nahé umělkyně, které propagovaly myšlenky ochrany práv sexuálních pracovnic. Před touto akcí jsem byla známá jako autorka dětských knih a umělkyně, ale po tomto jsem si nemohla dojít ani do obchodu pro ovoce. Najali si totiž spoustu lidí, kteří tvořili na internetu hanlivý obsah. Bylo nemožné s nimi bojovat, protože jich byly tisíce a nás bylo asi padesát.
Co přesně dělali? Jsou to roboti?
Posílali nám zprávy, komentovali obsah. Psali nenávistné věci. Nejde o roboty, jsou to opravdoví lidé s falešnými profily.
Jak s nimi bojujete? Pomocí blokace?
Blokování nepomůže, tvoří další a další profily a tvoří i speciální platformy, kde organizují různé události. Ty se pak konají i fyzicky, jednou přijeli například ve speciálním autobuse oblečení v tradičním oblečení a s nápisem ‚Národ je víc než právoʻ. A náš ministr kultury za nimi přišel, podpořil je a poděkoval jim. Takže oni se dokážou dostat z internetu do reálného života.
O čem vůbec byla konkrétně ta výstava, že vyvolala takový poprask?
Feminnale byla obrovská mezinárodní akce, kterou jsme vytvořili bez jakéhokoliv financování. Nějaké peníze jsme získali z crowdfundingu, něco jsme vybrali i zde v Kyrgyzstánu. Byla to skvělá výstava, jejím tématem byla ekonomická svoboda a nazvali jsme ji „Kormilica“. Kormilica v ruštině znamená kojná (žena, která v minulosti kojila cizí novorozeně, pozn. red.), takže vlastně chlebodárce, který kojí.
Když jsem organizovala tuto akci, tak jsem opravdu netušila, že se stanu takto slavnou a celý Kyrgyzstán mě bude nenávidět. Protože jsme tady nikdy neměli takovou výstavu, o které by mluvili lidé i v té nejzapadlejší vesnici. Byl to úspěch! Bylo to v televizi, státní i v komerčních, byla to top zpráva po dva týdny.
Média o celé věci referovala v negativním světle?
Naprosto. A nikdy mě nebo ostatní ani nepozvali do vysílání. Navíc ta feministická skupina je velmi malá a většina z nich nemluví kyrgyzsky, ale rusky. To je ten problém, nikdy tedy nemůžeme oslovit část populace z vesnic, protože ti většinou mluví právě kyrgyzsky. Mnoho politiků během Feminnale udělalo veřejná prohlášení a říkali, že ničím jejich tradice. Protože ta akce byla v Národním muzeu výtvarného umění, a proto říkali, že toto není naše umění. Dokonce i New York Times napsal o Feminnale. A ředitelka Národního muzea rezignovala, protože dostávala výhružky smrti.
Co bylo na tom období pro vás nejtěžší?
Jednou jsem dávala rozhovor a začali na mě tlačit a viděla jsem, že chtějí útočit. Bylo to fakt strašné, doteď nevím, jak jsem to přežila. A následujících pár týdnů jsem nemohla ani vyjít z domu. Pamatuji si, jak jsem chtěla jít koupit ovoce pro děti do malého obchodu a lidé v obchodě mi řekli, my vás známe, vy jste ta, co chce zničit naši kulturu. Musela jsem se na dva týdny přestěhovat ke kamarádce, ale to nepomohlo, protože i tam mě všichni pronásledovali. Nevěděla jsem, že existuje organizace, která by mi mohla pomoci. Protože jsem opravdu potřebovala pomoci zůstat v bezpečí.
Nebojíte se při tom všem o své děti?
Potom, co se stalo to s tím příjmením, už necítím, že bychom byli v bezpečí. Protože se o mně mluví na veřejnosti. Volá mi policie a ptá se mě, jak se mám a jestli bych nechtěla přijít si s nimi popovídat. A já jim říkám, ať mi pošlou pozvánku, že nejsou moji přátelé, abych si s nimi povídala.
Vy se pořád smějete, vypadáte velmi optimisticky. Myslíte, že ten soud vyhrajete?
Nejsem už moc optimistická. Myslím, že je to spíš takový obranný mechanismus. Nemyslím si, že vyhraju. Protože to by znamenalo, že je pro ženy přijatelné měnit si příjmení. Protože znám i jiné ženy, které by to chtěly udělat. Oni zjistili, že v našem druhém největším městě Oš ženy už zažádaly o změnu a úřady řekly ne. Všechny tyto ženy čekají na výsledky mého případu. Už jsem dokonce podala stížnost k ústavnímu soudu. Kdybych nepozvala novináře a kdybych neměla sledující na Facebooku, tak by to hned smetli ze stolu. I lidskoprávní organizace o tom mluví. Protože jsem o tom začala mluvit, tak nevědí, co dělat. Takže uvidíme, co se stane.
