Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan začínal po roce 2000 jako prozápadní politik a úspěšný reformátor, postupně však nařizoval čím dál více represí. Erdogan nechal proniknout islám do politiky a Turecko orientoval na Východ. Během dvou dekád změnil zemi více než kterýkoli jiný lídr od dob otce republiky Mustafy Kemala Atatürka. Výhru v květnových volbách ale jistou nemá; řada obyvatel ho viní z prudkého zdražování i ničivých důsledků zemětřesení. Snahám o obnovu osmanského vlivu v zahraničí včetně vojenských intervencí se věnuje druhá část Erdoganova profilu.
Turecko letos na podzim oslaví sto let od vzniku moderní republiky, která měla dle původní vize prvního tureckého prezidenta Atatürka stát na ideálech, jako je sekularismus, demokracie, rovnost a právní stát. Turecká demokracie od rozpadu Osmanské říše přežila hned několik vojenských převratů a řadu nestabilních vlád, než se k moci v roce 2002 dostali islámští nacionalisté z Erdoganovy Strany Spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Bývalý istanbulský starosta Erdogan je považován za vůbec nejvýznamnějšího tureckého lídra od dob Atatürka, klíčové principy svého předchůdce si však mnohdy upravuje tak, aby v první řadě posílil svou moc. A bez silného lídra nemůže žádná země růst, zdůrazňuje opakovaně Erdogan. „Demokracie je jako tramvaj. Když dojedete na zastávku, vystoupíte,“ uvedl v minulosti turecký prezident.
Některá západní média v souvislosti s květnovými volbami výslovně varují před dalším úpadkem demokracie v zemi. Například vlivný britský The Economist v lednovém komentáři napsal, že „země je na pokraji katastrofy“ a hrozí, že se přemění z „vadné demokracie do plně rozvinuté diktatury“.
Turecký prezident se podle listu obklopuje pouze lidmi, kteří s ním souhlasí, proměnil média v prostředky státní propagandy a zneužívá soudy k pronásledování svých oponentů.
Erdogan kritiku svého způsobu vládnutí opakovaně odmítá a prezidentův mluvčí Fahrettin Altun komentář britského týdeníku o hrozící diktatuře označil za „klišé, dezinformaci a arogantní propagandu“.
Jen v loňském roce přitom turecká prokuratura zahájila na 7600 trestních stíhání za urážku Erdogana, tureckého státu, vlády či národa, upozornil opoziční server Duvar s odvoláním na data ministerstva spravedlnosti. Za urážku prezidenta v Turecku hrozí až čtyři roky vězení.
Lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW) už v březnu 2021 varovala, že Erdogan likviduje ochranu lidských práv a demokratické normy v Turecku způsobem, jaký „za dvě dekády jeho vlády nemá obdoby“. HRW kritizovala postup turecké vlády vůči sexuálním menšinám včetně zatýkání osob demonstrujících za práva těchto menšin z řad studentů či žen.
Pouhé dva týdny poté, co prezident v březnu 2021 oznámil akční plán pro lidská práva, byl spolupředseda prominentního sdružení pro lidská práva Öztürk Türkdogan přechodně zatčen během ranních razií v Ankaře.
Erdoganova vláda také podle organizace HRW opakovaně ignorovala závazné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nařizující propuštění ochránce práv Osmana Kavaly a politika prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) Selahattina Demirtase.
Kavala byl v roce 2022 odsouzen na doživotí za údajnou snahu „svrhnout vládu a ústavní pořádek“ podporou ekologických demonstrací proti vykácení stromů v istanbulském parku Gezi a také za údajnou podporu puče z roku 2016.
Demirtas byl mimo jiné v březnu 2021 odsouzen ke třem letům a šesti měsícům odnětí svobody za urážku Erdogana. Ve vazbě byl však již od roku 2016. Podle vlády pomáhal rozdmýchat protesty v Kobani, jež vedly ke smrti desítek lidí. V roce 2017 turečtí žalobci oznámili, že pro Demirtase požadují 142letý trest vězení a podle The New York Times bylo proti Demirtasovi vzneseno více než sto obvinění.
Kurdská otázka
Již na jaře 2021 se navíc turecký ústavní soud začal zabývat možným rozpuštěním opoziční parlamentní HDP, jež hájí práva menšin včetně Kurdů, feminismus a rovnostářství a která je konzervativní AKP dlouhodobě proti srsti. HDP hrozí zákaz, protože ji vláda viní z vazeb na organizaci Strana kurdských pracujících (PKK), což vedení HDP odmítá.
Erdoganův boj proti PKK, což je militantní skupina, jejímž cílem je vytvořit kurdský stát, postupně sílí. Jeho vláda zpočátku podporovala větší sociální a politická práva pro Kurdy, ale čelila silnému odporu ze strany ultranacionalistů v koalici AKP. Mírová jednání s PKK, která začala v roce 2012, nakonec ztroskotala. „Kurdský problém není jen problémem jedné části mého národa: je to problém každého z nás, včetně mě,“ vyjádřil se dříve Erdogan.
Podle některých expertů by však zákaz HDP mohl dotlačit kurdské radikály k dalšímu násilí. Kurdové přitom tvoří pětinu z 85 milionů obyvatel Turecka, a tak jsou pro Erdogana důležitými voliči. Tureckého lídra upřednostňují hlavně konzervativně orientovaní Kurdové.
Od stabilizace Turecka k represím
První dekádu Erdoganovy vlády, kdy působil na premiérském postu, jenž dvakrát obhájil, přitom experti hodnotí vesměs kladně. Jeho konzervativní AKP zdědila zemi poznamenanou politickou nestabilitou a finanční krizí.
AKP zavedla účinné ekonomické a politické reformy, které Turecko přiblížilo unijním standardům, a turecká ekonomika rostla mezi lety 2001 až 2011 ročně průměrně o 7,5 procenta. Erdogan také dokázal usměrnit vojenské generály, kteří se do té doby často vměšovali do chodu státu, uznává prvotní zásluhy Erdoganovy vlády britský Economist.
Jak šel čas, Erdoganova AKP ale postupně upevňovala moc nad médii, snažila se zbavit údajných rebelů v armádě a stále častěji stíhala a zavírala oponenty do vězení. Podle kritiků je politicky motivovaný třeba soud s istanbulským starostou Ekremem Imamogluem, který byl loni v prosinci odsouzen za urážku volební komise na 2,5 roku do vězení.
Dlouholetý Erdoganův kritik v roce 2019 komentoval rozhodnutí úřadu zrušit komunální volby, v nichž zvítězil. Uvedl tehdy, že takové rozhodnutí mohli udělat jen idioti – nové místní volby pak znovu vyhrál.
Jako jeden z přelomů, kdy začal Erdogan na domácí půdě přitvrzovat, vnímají analytici snahu o potlačení protestů, které vypukly v květnu 2013 v parku Gezi v Istanbulu. Skupina několika desítek aktivistů tehdy protestovala proti plánu pokácet stromy za účelem vybudování nákupního střediska ve stylu dávno zbořených taksimských kasáren. Při tvrdých zákrocích policie zemřelo sedm demonstrantů a tisíce dalších byly zraněny.
V březnu 2014 AKP zvítězila v parlamentních volbách a Erdogan po ohlášení výsledků prohlásil, že jeho političtí rivalové nyní zaplatí za svou kritiku a kampaň, kterou proti němu vedli. „Lid dnes zmařil záludné plány a nemorální pasti těch, kteří útočili na Turecko. Pronikneme až do jejich doupat, uvidíte. Zaplatí za to, budou pohnáni k odpovědnosti,“ zdůraznil premiér v emotivním projevu pouhých pár měsíců před svým vlastním vítězstvím v prezidentských volbách ze srpna 2014.
Erdogan tehdy reagoval na korupční obvinění vůči jeho vládě, která označil za spiknutí organizované jeho bývalým spojencem, v té době však již ideologickým protivníkem, umírněným islámským duchovním Fethullahem Gülenem. V souvislosti s policejním vyšetřováním proto vláda začala tvrdě bojovat s justicí, kterou vinila z předpojatosti.
Reportáž ČT24 ze dne 28. srpna 2014:
Pokus o puč a přechod k prezidentskému systému
Další klíčový moment nastal v roce 2016, kdy Erdogan, již z vlivného prezidentského postu, čelil pokusu o vojenský převrat. „Chci vyzvat občany, aby vyšli do ulic, na letiště, náměstí,“ uvedl tenkrát Erdogan v emotivním projevu. Vzpouru nakonec ustál, napjaté situace však následně využil k masivnímu tažení proti svým odpůrcům.
Na 20 tisíc vojáků a zaměstnanců muselo skončit v armádě, asi 50 tisíc lidí včetně vojáků, novinářů, právníků, policistů, akademiků a kurdských politiků čelilo trestnímu stíhání a dalších 150 tisíc státních zaměstnanců, včetně soudců, policistů i učitelů přišlo o práci kvůli údajnému napojení na hnutí duchovního Gülena, jehož prezident viní ze zosnování puče.
Gülen žije v americkém exilu a vinu popírá, přičemž Washington dlouhodobě odmítá vyhovět Erdoganově žádosti a duchovního Ankaře vydat.
Reportáž ČT24 ze dne 16. července 2016:
V roce 2017 nechal Erdogan vyhlásit ústavní referendum o přechodu Turecka z parlamentního na prezidentský systém. Kontroverzní změny nakonec těsně prošly, čímž turecký lídr dále upevnil svou moc. „Turecko udělalo historické rozhodnutí, pokud jde o systém jeho vlády. Chceme, aby organizace a zahraniční země rozhodnutí našeho národa respektovaly,“ zdůraznil tehdy turecký lídr.
V roce 2018 začalo rozšíření prezidentských pravomocí platit poté, co Erdogan zvítězil již v prvním kole prezidentských voleb. Turecko od té doby nemá premiéra, Erdogan může vydávat dekrety či rozpustit parlament a je navíc de facto neodvolatelný.
„Dnes je Turecko ukázkovým příkladem sílících autoritářských praktik. Od konce první dekády 21. století se země neustále vzdaluje právnímu státu a účinnému oddělení moci,“ řekla německé rozhlasové stanici Deutsche Welle expertka na Turecko Sinem Adarová z Centra aplikovaných tureckých studií (CATS) v Berlíně.
Reportáž ČT24 ze dne 16. dubna 2017:
Islám v politice
Další klíčovou změnou, která postupně přicházela s tím, jak rostla Erdoganova moc, je určitý odklon od sekularismu neboli laicismu, což je koncept vycházející z francouzského modelu přísného oddělení státu a náboženství. Osmanský chalífát byl zrušen v roce 1924, tedy necelý rok po vzniku republiky. Jeho místo zaujal Diyanet, takzvané Ředitelství pro náboženské záležitosti, které mělo umožnit státu větší kontrolu nad politickým vlivem islámu.
Pod vládou AKP se však Diyanet změnil v klíčového politického hráče. Náboženství, ve smyslu sunnitského islámu, začalo silně pronikat do veřejného života, upozornila Adarová. „Diyanet získal větší moc než kdy jindy, rostla jeho politická moc i zdroje. Zejména po neúspěšném pokusu o převrat v roce 2016 převzal klíčovou roli v každodenní reprodukci narativu, že turecké vládnoucí elity pod vedením Erdogana ztělesňují vůli lidu a brání autentické a národní hodnoty národa a také územní celistvost státu,“ vysvětluje pro DW odbornice.
Erdogan opakovaně vychvaloval mateřství, kritizoval feministky, a vyslovil se dokonce pro kriminalizaci cizoložství. Jako otec čtyř dětí hovořil o tom, že „žádná muslimská rodina“ by neměla uvažovat o antikoncepci nebo plánování rodiny. „Znásobíme naše potomky,“ vyzval národ v květnu 2016.
Erdoganova AKP postupně rušila zákaz zahalování žen ve veřejných institucích zavedený kvůli rostoucímu vlivu islámu po převratu v roce 1980. Mezi lety 2010 až 2017 přestalo pravidlo platit pro ženy na školách, univerzitách, ve státní správě, policii i armádě.
Sekularisté tehdy obvinili Erdogana, že se snaží protlačit islamistický program a z veřejných škol udělat náboženské, aby vychoval novou generaci podle svého gusta. Prezident a jeho AKP ale tvrdí, že šátek je výrazem individuálních svobod a že se veřejnost na konzervativce dlouho dívala jako na druhořadé občany.
Současný turecký lídr také ve velkém podporuje výstavbu mešit. Jeho vláda v roce 2020 rozhodla o kontroverzní přeměně slavného monumentálního chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Istanbulu na mešitu, jak už dříve učinili Osmané, ovšem Atatürk ji přetvořil na muzeum, které mělo sloužit jako symbol sekulárního státu. Erdoganův krok rozhněval řadu křesťanů. Stejný osud později potkal i původně istanbulský byzantský kostel Chora ze čtvrtého století.
Kritika kvůli zdražování a stavebním amnestiím
Před květnovými volbami čelí Erdogan dvěma velkým výzvám, které mohou ohrozit jeho dlouholetou pozici – vleklým ekonomickým problémům Turecka a kritice kvůli nedostatečné reakci na nedávné ničivé zemětřesení.
Hospodářské potíže země zhoršily jako jinde ve světě důsledky covidových opatření a rusko-ukrajinské války, které zvedly ceny potravin i energií a vedly k nebývalému růstu životních nákladů. Podle řady finančních expertů však krizi přiživuje sám Erdogan, který odmítl zvyšování úrokových sazeb, protože je to podle jeho názoru v rozporu s islámskými principy. Zvolil tak opačný postup, než doporučila většina ekonomů.
Loni v září míra inflace v Turecku přesáhla 83 procent a centrální banka už v létě šokovala finanční trhy snížením základní úrokové sazby o jeden procentní bod na 13 procent a později na 12 procent. Předtím ji držela na 14 procentech, v posledních čtyřech měsících loňského roku ji celkem o pět procentních bodů snížila. Toto uvolňování měnové politiky podle ekonomů vyvolalo v Turecku měnovou krizi, která vedla k největšímu vzestupu inflace za čtvrt století.
Situace se nicméně postupně stabilizuje. V březnu inflace zvolnila na 50,5 z únorové hodnoty 55,2 procenta. V dubnu následoval další pokles na 43,68 procenta. „Dá se čekat, že se Erdogan bude chtít u voličů pochlubit lepší ekonomickou situací, a tak se inflace stane jedním z předvolebních témat,“ podotkl hlavní analytik společnosti Citfin Tomáš Volf.
S vysvětlováním devastujících následků zemětřesení, které usmrtilo přes 50 tisíc lidí, to má Erdogan složitější. Sám turecký prezident už národu přiznal, že pomoc obětem v prvních dnech po tragédii nepřicházela tak rychle, jak by si přál, a v zasažených oblastech byl chaos.
Větší problém ale představují pro tureckého lídra takzvané stavební amnestie. Místní úřady totiž v minulosti udělovaly za úplatu povolení pokračovat ve stavbě statisíců domů, ačkoli nesplňovaly všechny předpisy.
Podle opozičních médií se tak dělo zejména před volbami. „Vyřešili jsme problém 144 556 obyvatel Kahramanmarase (stavební) amnestií,“ hlásal na mítinku před místními volbami v roce 2019 Erdogan ve videu, které se objevilo na sociálních sítích. Podle serveru Duvar se tehdy podobně chlubil i v provinciích Malatya a Hatay.
Všechny tyto provincie byly zemětřesením výrazně postiženy. Experti v souvislosti s katastrofou upozorňují, že právě kvůli těmto amnestiím se zřejmě zřítilo tolik budov – poničeno je až 1,7 milionu domů a bytů.
„Obnovíme ty domy do jednoho roku a předáme je občanům,“ slíbil Erdogan voličům. Podle expertů jsou však jeho plány nerealistické. Odborníci se také obávají, že k zakázkám na obnovu území se dostanou především firmy napojené na vládu.
Letošním květnovým prezidentským volbám předcházel spor Erdogana s opozicí o to, zda prezident vůbec může v květnu potřetí kandidovat, což je podle opozice v rozporu s ústavou, která omezuje dobu vládnutí. Turecký prezident ale kritiku odmítl s tím, že prosadil ústavní změny v roce 2018 v referendu a omezení na dva mandáty pro něj platí až od té chvíle. Turecký volební úřad (YSK) stížnost opozice zamítl.
Odkaz Erdoganových dvou dekád na zahraniční politické scéně a dopady na postavení Turecka ve světě shrnuje druhá část prezidentova profilu.
