Poslední obyvatelé území ovládaného organizací Islámský stát přecházejí pod správu jeho protivníků ze Syrských demokratických sil (SDF). Iráčané, Syřané i stovky cizinců z celého světa říkají, že jsou civilisté. Někteří si život v samozvaném chalífátu pochvalují, jiní raději nechtějí vůbec mluvit. Jejich první setkání se světem po letech natáčely pro Reportéry ČT novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová.
„Jsem obchodník z Majadínu. Když tam přišel Asadův režim, musel jsem utéct s Islámským státem do Hadžínu. Tam jsem také otevřel obchod,“ popisuje svůj osud Hasan, kterého právě přivezli do tábora z posledních vesnic ovládaných radikálními vykladači islámu.
Život pod nadvládou Islámského státu se zřejmě řídil právě jejich nekompromisní interpretací Koránu, jak naznačují názory malého Kásima ovlivněného touto výchovou. „Hudba je špatná a zakázaná. Já mám rád zahalené ženy, jako ty naše. Tak je to v Koránu a tak nás to učili v Islámském státě,“ vykládá. Sám přitom organizaci nemá rád. Je naštvaný, že ho převezla pryč z iráckého domova do posledních bašt v Sýrii.
Z dobytých oblastí se do táborů ozbrojenců kurdsko-arabské koalice SDF podporované Západem přemisťují tisíce lidí. Většina z nich skončí v kurdských vězeních. „Všichni samozřejmě tvrdí, že jsou civilisté a že nikdy s Islámským státem nebojovali. Velmi pravděpodobně to není pravda,“ říká Klicperová. Kutilová dodává, že někteří mají zranění, zřejmě z bojů.
SDF se snaží vyšetřit, kdo skutečně bojoval po boku islamistů a kdo se stal jejich obětí. Klicperová s Kutilovou mezitím naráží i na další kategorii lidí: spokojené obyvatelky. „Žily jsme tři roky s Islámským státem. Chovali se k nám dobře. Žilo se nám pod IS dobře,“ říká zpoza burky Sara. „Byli jsme jen civilisté, my jsme nebojovali,“ ujišťuje novinářky a rychle končí rozhovor s tím, že ji bolí hlava.
Co s cizinci
Většina lidí z dobytých území míří do tábora Al Hol. Žije jich tam už téměř 40 tisíc. Jsou mezi nimi zejména Iráčané a Syřané, které doplňují lidé z Evropy, severní Afriky, Ruska, Číny, Indonésie a dalších zemí. Většina z nich se chce vrátit domů.
„Navázali jsme vztahy se všemi zeměmi, odkud ti lidé jsou. Máme kontakty s Belgií, Francií, Kuvajtem, Saúdskou Arábií i Afghánistánem,“ říká šéfka úřadu humanitární pomoci v severovýchodní Sýrii Zozan Allúšová. Jenže tyto země většinou říkají, že chtějí zpět jen děti, ne dospělé. „My jim ale nemůžeme vydat samotné děti bez matek,“ kroutí hlavou Allúšová.
