Mezinárodní uznání je pro stát klíčové, aby mohl navazovat diplomatické vztahy s dalšími zeměmi nebo uzavírat smlouvy, celkově také posiluje jeho postavení ve světě. Webu ČT24 to řekla právnička a výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů Praha Veronika Bílková. Norsko ve středu oznámilo, že oficiálně uzná palestinský stát, stejný krok připravují Španělsko a Irsko. Podle Bílkové nicméně entity jako Palestina, Kosovo, Tchaj-wan či Somaliland ve skutečnosti uznání jako takové nepotřebují, jelikož i bez něj splňují příslušné parametry.
„Podle dnes převažujícího názoru není uznání jinými státy nutné pro vznik státu. Stát tedy podle převažující teorie existuje v okamžiku, kdy má splněny čtyři prvky, které se zavedly už na počátku dvacátého století, to znamená má území, obyvatelstvo, veřejnou moc a schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů. V okamžiku, kdy tyto čtyři prvky naplní, tak je státem bez ohledu na to, že ho neuznává žádný jiný stát,“ vysvětluje Bílková.
Bez uznání ostatních zemí je ale pro takovou entitu těžké existovat, jelikož nemá s kým navazovat mezinárodní vztahy, upozornila expertka. „V praxi je proto uznání jinými státy velice důležité s tím, že čím větší počet států entitu uzná, tím má mezinárodně jednodušší pozici, je vnímána jako legitimnější člen mezinárodního společenství,“ podotkla Bílková.
Otázka legitimity
Mezi entitami jsou přitom podle právničky velké rozdíly. Severní Kypr, Abcházii či Jižní Osetii takřka nikdo neuznává kromě jejich patronů, tedy Turecka a Ruska. „Legitimita je tu opravdu minimální a je velice těžké o nich mluvit jako o státu,“ konstatovala Bílková.
Jiné státy naopak uznal významný počet zemí. „U Kosova se to blíží stovce, u Palestiny se to blíží sto čtyřiceti, ale třeba i stát Izrael je uznaný o něco více než sto šedesáti zeměmi. Také to nejsou všechny státy světa. Čím vyšší je ten počet, tím jednodušší je pro tu entitu existovat na mezinárodní scéně a tím větší legitimitu má,“ vysvětluje Bílková.
Mezinárodní uznání pak zvyšuje šance takového státu stát se členem mezinárodní organizace, uzavřít mezinárodní smlouvu nebo někam poslat své diplomatické zástupce, uvedla konkrétní příklady právnička. „To může udělat pouze stát, takže pokud entita není považována za stát, tak tyto možnosti nemá,“ doplnila Bílková.
Palestina: Rostoucí uznání ve světě
Cesta Palestinců k uznání nezávislosti je trnitá. Vůdce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásir Arafat vyhlásil několik měsíců po začátku první intifády v Alžíru 15. listopadu 1988 „založení palestinského státu“ s hlavním městem Jeruzalémem. O několik minut později Alžírsko oficiálně uznalo „nezávislý palestinský stát“. O týden později stejný krok učinilo na čtyřicet zemí včetně Číny, Indie, Turecka, většiny arabských a afrických zemí a zemí sovětského bloku včetně Československa.
Po hlasování ve Valném shromáždění OSN 29. listopadu 2012 byl status Palestiny povýšen na nečlenský pozorovatelský stát. Palestincům to umožnilo účastnit se debat ve Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí, včetně Mezinárodního trestního soudu. Prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás pak 3. ledna 2013 podepsal dekrety, kterými změnil název palestinské autonomie na izraelském území na „Palestinský stát“. Ten v současnosti uznává již přes 140 zemí světa.
Palestina usiluje o plné členství v OSN, dosud ale nezískala podporu v Radě bezpečnosti OSN. Valné shromáždění OSN letos 10. května přijalo rezoluci, podle níž by se Palestina měla stát plnohodnotným členem organizace. Rezoluci podpořilo 143 zemí, 25 se zdrželo a devět včetně Česka a USA bylo proti. Podle Washingtonu, který je pro dvoustátní řešení konfliktu, by nezávislý palestinský stát měl být ustaven skrze přímá jednání mezi Izraelem a palestinskou samosprávou, nikoliv prostřednictvím OSN.
OSN považuje za území státu Palestina Pásmo Gazy, Západní břeh, včetně Východního Jeruzaléma, a to v hranicích z roku 1967.
„Nezávislá Palestina tak, aby to byl skutečně konec konfliktu, znamená palestinský stát na sto procentech Západního břehu. To by znamenalo, že palestinský stát se bude nacházet jen pár kilometrů od nejhustěji zalidněné aglomerace v Izraeli, tedy Tel Avivu, centra izraelské ekonomiky. Na dostřel od takového palestinského státu by se nacházely stovky tisíc obyvatel, hlavní ekonomické a infrastrukturní kapacity Izraele. Palestinský stát by také probíhal přímo městem Jeruzalém. Palestinci chtějí Staré město v Jeruzalémě,“ upozornil blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek.
Na okupovaném Západním břehu navíc žije asi půl milionu židovských osadníků, u některých jde už o třetí generaci, poznamenal Borek. „Takový plán by znamenal vysídlení nižších stovek tisíc osadníků, to by znamenalo obrovské ekonomické a politické náklady, faktický rozvrat a polarizaci izraelské společnosti,“ míní zpravodaj.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu mluví o úplné likvidaci Hamásu a v současné době odmítá jednat o dvoustátním řešení konfliktu. Ten zcela odmítají krajně pravicoví ministři jeho vlády. Není zároveň jasné, kdo by měl případnému palestinskému státu vládnout po svržení Hamásu v Gaze, jelikož Abbásova vláda na Západním břehu je mezi místními poměrně nepopulární, a to kvůli údajně příliš mírnému postoji vůči Izraeli a také korupci. V oblasti se navíc dlouhé roky nekonaly volby a Abbás tím ztrácí legitimitu.
Nejnovější oznámení o uznání palestinského státu ze strany některých evropských zemí považuje Jeruzalém za „odměnu za terorismus“. Podle Borka jde o výraz proměny atmosféry na Západě, kde sílí hlasy radikálně názorových skupin, jež začínají být společensky akceptovatelné a které otevřeně zpochybňují nejen válku v Gaze a okupaci Západního břehu, ale i existenci státu Izrael.
„Pokud válka skončí v situaci, kdy Izrael se cítí izolován, odříznut od svých spojenců, od dodávek munice, tak ano, válka může skončit, ale skončí tedy modelem, ve kterém hnutí Hamás bude nadále vládnout v Gaze. To bude znamenat nejen porážku Izraele, ale všech, kteří po sedmém říjnu říkali, že islámský terorismus si nesmí připsat vítězství a nesmí vnímat 7. října jako vítězný scénář, který je pak možný zopakovat jinde, buď proti Izraeli, nebo jiným nepřátelům,“ konstatoval Borek.
Kosovo: Přetrvávající etnické pnutí
Jako de facto samostatný stát funguje již řadu let evropské Kosovo. Bělehrad ztratil kontrolu nad Kosovem v roce 1999, když nálety NATO ukončily ozbrojený konflikt v regionu a přinutily ke stažení srbské ozbrojené síly. V roce 2008 vyhlásilo Kosovo jednostranně nezávislost na Srbsku, které ho ale dál považuje za součást svého území.
Kosovo je parlamentní republika s demokratickým systémem, která bojuje s korupcí a také s pašováním zbraní a distribucí drog. Jako suverénní stát uznává Kosovo asi polovina zemí OSN včetně Česka.
Etnické napětí v zemi trvá. Většina z asi padesáti tisíc Srbů žijících na severu Kosova zachovává loajalitu k Srbsku. Nástup etnických Albánců do úřadu starostů po dubnových volbách v minulém roce vyvolal v této oblasti nepokoje. Srbové se starostům pokusili zabránit, aby se ujali funkce, přičemž při střetech s policií a mírovými silami KFOR byly na obou stranách zraněny desítky lidí. Letos v dubnu se konalo referendum o odvolání starostů, které však bylo kvůli minimální účasti neplatné.
Přístup Bělehradu k otázce Kosova dlouhodobě komplikuje Srbsku cestu ke členství v Evropské unii. Napětí mezi balkánskými státy se zvýšilo třeba loni v červnu poté, co Bělehrad oznámil, že zadržel tři příslušníky kosovské policie na srbském území, což kosovská vláda popřela. Podle ní srbské síly zavlekly trojici policistů z kosovského území.
Před pár dny Priština rozhodla o uzavření srbských bank na severu země. Opatřením se snaží uvést do praxe své nařízení, kterým v zemi zakázala používat srbský dinár. Bělehrad protestuje a žádá zákrok mezinárodního společenství. Koncem loňského roku se naopak podařilo urovnat letitý spor, kdy Bělehrad začal uznávat značky aut registrovaných v Kosovu, což uvítal i Brusel.
Tchaj-wan: David proti Goliášovi
Neuznaným státem zůstává kromě Palestiny třeba asijský Tchaj-wan, jinak také Čínská republika, jež byla do roku 1971 považována za člena OSN a měla křeslo v Radě bezpečnosti. Podle OSN navíc měla nárok na celou pevninskou Čínu. Po roce 1971 byla ale vláda Čínské lidové republiky (ČLR) uznána OSN jako právoplatná vláda Číny i Tchaj-wanu.
Na Tchaj-wanu se před pár dny ujal moci nový demokraticky zvolený prezident Laj Čching-te, který odmítl čínské zastrašování a slíbil udržovat silné vztahy se Spojenými státy. „Nový prezident stejně jako jeho předchůdkyně říká, že Tchaj-wan nepotřebuje vyhlašovat nezávislost ani o ní pořádat referendum, protože už de facto státem je. Má funkční politický systém, ústavu, zákony a armádu – tedy všechny atributy státu. Už jenom musí počkat, až to svět uzná,“ shrnula zpravodajka ČT v Asii Barbora Šámalová ve vysílání ČT24.
Čína Tchaj-pej velmi usilovně izoluje. „Zemí, které ostrov uznávají, ubývá. V současnosti má oficiální diplomatické vztahy pouze se dvanácti státy,“ informovala Šámalová s tím, že v Evropě je to pouze Vatikán. Drtivá většina světa se řídí politikou jedné Číny. „Pochopitelně ČLR je ve výhodě, má mnohonásobně větší armádu, ekonomiku i samotnou rozlohu. Tchaj-wan se proto usilovně snaží udržovat styky s dalšími státy,“ dodala zpravodajka.
Doplnila, že Tchaj-wan umí velmi dobře využívat takzvanou měkkou sílu. To v praxi znamená navazování kontaktů v jiných společenských záležitostech. Jako příklad zmínila fakt, že ostrov jako první v Asii uzákonil sňatky homosexuálů. A to i přes to, že ani domácí mínění tomu nebylo jednoznačně nakloněno. Takové kroky pomáhají suverénní vládě získávat sympatie a podporu ve světě.
Severní Kypr: Prodloužená ruka Turecka ve Středomoří
Separatistická Severokyperská turecká republika byla vyhlášena v roce 1983. Ostrovní stát je ale rozdělen již od roku 1974, kdy Turecko vyslalo na Kypr vojáky v reakci na puč kyperských Řeků podporovaných vojenskou juntou v Aténách. Zatímco v jižní části ostrova funguje mezinárodně uznávaná Kyperská republika, která je členem Evropské unie, Severní Kypr uznává pouze Ankara.
Mezi oběma částmi Kypru bylo v sedmdesátých letech vytvořeno přísně střežené nárazníkové pásmo, známé jako Attilova nebo také zelená linie, které funguje dodnes. V okupované turecké části působí desítky tisíc tureckých vojáků.
Severní Kypr má svou vlastní vládu a jednokomorový parlament i nejvyšší soud. Vzhledem ke svému komplikovanému postavení je ale silně závislý na pomoci zvenčí, v tomto případě převážně z Ankary.
O sjednocení Kypru se už léta snaží OSN. Rozhovory ale ztroskotávají na tom, že Turecko a Severní Kypr chtějí dva samostatné státy uznané mezinárodním společenstvím a Řecko a Kyperská republika prosazují sjednocení do federálního státu.
V Kyperské republice žije na devět set tisíc obyvatel a v Severokyperské turecké republice asi tři sta tisíc. Jednání o sjednocení se zastavila v roce 2017. Okupace části Kypru je problematická v případě, že by Ankara chtěla obnovit jednání o vstupu své země do EU, unijní orgány také mají potíže s pomocí pro chudší sever Kypru, jelikož Nikósie odmítá jakékoli náznaky uznání Severního Kypru ze strany Bruselu.
Somaliland: oáza klidu v Africe
Jako stát funguje od roku 1991 také africký Somaliland. Ten vyhlásil nezávislost v roce 1991 poté, co byl v Somálsku povstaleckými klany svržen diktátor Mohamed Siad Barre a země upadla do devastující občanské války a chaosu, který doprovázel i hladomor.
Somaliland vytvořil zvláštní vládní systém kombinující tradiční a západní prvky vlády, který je zastřešen somalilandskou ústavou. Země má republikánskou formu vlády. Dle Světového ekonomického fóra disponuje jedním z nejdemokratičtějších systémů v Africe. Teroristické útoky, které pravidelně sužují Somálsko, se Somalilandu prakticky vyhýbají.
Země s 3,5 milionu obyvatel sice nemá mezinárodní uznání, s některými státy, jako například se Saúdskou Arábií či Spojenými arabskými emiráty, ale na různé úrovni spolupracuje. Začátkem roku se objevily v médiích zprávy o předběžné dohodě s Etiopií, která by mohla Somaliland uznat jako první země světa, a to výměnou za přístup k moři.
