Svět si připomíná třicet let od začátku demonstrací za demokratické změny na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Události vyústily 4. června 1989 v brutální zásah čínské armády vůči protestujícím. Podle úřadů zemřely stovky lidí, neoficiálně se ale mluví o tisících obětí. V Číně je dosud zakázáno o masakru mluvit a účastníci piet jsou pravidelně zatýkáni. Po tvrdém zásahu proti převážně studentskému hnutí země čelila evropským i americkým sankcím.
O demonstracích z roku 1989 se nepíše v žádných čínských učebnicích. Informace nejsou k dohledání ani ve veřejně dostupných knihách, ani na cenzurovaném internetu. Řada obyvatel tak o událostech dodnes neví. Piety se konají v Hongkongu či na Tchaj-wanu.
„Číňané si nepřipomínají vůbec nic, co souvisí s jarem roku 1989, které vyvrcholilo krveprolitím na náměstí Nebeského klidu 4. června. Pro komunistickou stranu to období představuje sociální nestabilitu, které se obává vůbec nejvíc, protože ohrožuje její samotnou existenci,“ upozornila zpravodajka ČT Barbora Šámalová.
Ekonomické reformy přinesly rychlé zdražování
Dramatickým událostem na nejrozlehlejším prostranství světa předcházela snaha tehdejšího nejmocnějšího muže Číny Teng Siao-pchinga hospodářsky pozdvihnout zemi zdevastovanou téměř třemi desítkami let ekonomických a sociálních experimentů Mao Ce-tunga.
Rychlý hospodářský rozvoj podpořený zavedením „čtyř modernizací“ ale doprovázela celá řada nežádoucích účinků, například hyperinflace. Prudký růst cen byl příčinou mnoha kritických hlasů na adresu dosud nedotknutelné strany a její ideologie. Kritikou nešetřili ani intelektuálové, které trápila především malá míra svobody v politické a umělecké oblasti.
První studenti se na náměstí Tchien-an-men (náměstí Nebeského klidu) začali shromažďovat dva dny po smrti vůdčí osobnosti liberalizace a demokratizace čínské politiky, bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga, který zemřel 15. dubna 1989.
„Chu Jao-pang obhajoval liberální reformy západního stylu a současná generace vůdců se vydává zcela opačným směrem. Ideály západní demokracie považuje za škodlivé a nebezpečné,“ poznamenala Šámalová.
Podle zpravodajky byl Chu „typickým komunistou, který vstoupil do strany už jako mladý chlapec“. „Ve třicátých letech se zúčastnil dlouhého pochodu s Mao Ce-tungem. Ve stranické hierarchii se vypracovával postupně. Za kulturní revoluce byl dvakrát odeslán na venkov na převýchovu, později byl dvakrát rehabilitován, jeho podstatný vzestup přišel až po smrti Mao Ce-tunga, kdy se přidal na stranu otce čínských reforem Teng Siao-pchinga, jež odstartovaly ekonomický rozvoj Číny, a stal se jeho pravou rukou, později generálním tajemníkem strany,“ připomněla Šámalová.
V roce 1987 byl pak odstaven od moci v rámci vnitrostranického boje. „Pro konzervativní křídlo představoval buržoazní liberalismus, který byl považován za nebezpečný,“ doplnila zpravodajka.
Ke studentům se přidali dělníci
Pietní akce za oblíbeného politika velmi rychle přerostla v manifestaci za prohloubení demokratických změn, za svobodu projevu, tisku a potírání korupce a protestní shromáždění se rozšířila i do dalších měst.
„Nešlo jen o studentské hnutí. Připojili se k němu i dělníci, kteří se pokusili založit odbory. Získalo si podporu široké veřejnosti, která sympatizovala se studenty. Lidé poprvé pocítili naději a závan svobody. Svým rozsahem a spontánností to nemělo obdoby,“ podotkla Šámalová. Díky dočasně nestranně informujícím médiím byly navíc zprávy o aktuálním dění dostupné po celé Číně.
Manifestace vyvrcholily během čtyřdenní návštěvy generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova v polovině května. 17. května se na náměstí sešly více než dva miliony Číňanů. Studentský pokus o dialog s premiérem Li Pchengem skončil 18. května neúspěchem.
Názorový střet vyhrálo konzervativní křídlo
Komunistické vedení sledovalo od počátku protestní dění s nelibostí. Vybraní činitelé už osmý den demonstrací konstatovali, že nepokoje ohrožují vedoucí úlohu komunistické strany. Přesto ve straně existovalo umírněné křídlo zosobňované generálním tajemníkem ÚV KS Číny Čao C'-Jangem, které doporučovalo zahájit se studenty dialog.
Na tajné domácí poradě u tehdejšího vrchního velitele ozbrojených sil Teng Siao-pchinga bylo ale rozhodnuto jinak. Nad reformním křídlem převážily hlasy staré gardy soudruhů klonící se k rázné protiakci.
„Tanky znovu a znovu přejížděly těla“
Události pak nabraly rychlý spád. Teng, aniž by umožnil stálému výboru politbyra hlasovat, vyhlásil 20. května v některých částech Pekingu částečný výjimečný stav. Druhého června dostala armáda příkaz vyčistit náměstí za jakoukoliv cenu. V noci z 3. na 4. června začaly tanky brutálně rozhánět demonstranty. V pět hodin ráno 4. června bylo po šesti týdnech náměstí Tchien-an-men vyklizeno.
„Studenty vyrozuměli, že mají hodinu na to, aby opustili náměstí, ale po pěti minutách na ně zaútočily tanky. Studenti se chytili za ruce, ale byli sraženi tanky. Ty pak znovu a znovu přejížděly těla, rozmačkávaly je na paštiku a zbytky shrnul buldozer. Pozůstatky pak byly spáleny a hadicí spláchnuty do stoky,“ napsal v telegramu tehdejší britský velvyslanec v Pekingu Alan Donald.
Čtyři zraněné studentky prý prosily o své životy, vojáci je ale probodli bajonety. Podle Donalda „se někteří členové státní rady tehdy domnívali, že země je na pokraji občanské války“.
Údaje o počtu obětí vojenského zásahu se rozcházejí. Podle oficiálních údajů KS Číny z roku 1996 přišlo při událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 tisíc jich bylo zraněno. Pod tankovými pásy nebo při střelbě našlo smrt 523 osob a zranění utrpělo více než 10 tisíc lidí. Amnesty International udává ale nejméně 1300 mrtvých, z odtajněných britských dokumentů vyplývá, že obětí mohlo být i 10 tisíc.
Masakr Číňany šokoval
Tehdejší premiér Li Pcheng si pro svou bezvýhradnou podporu tvrdého zásahu vysloužil přezdívku „řezník z Tchien-an-men“. „Řada lidí mi řekla, že do poslední chvíle nevěřili tomu, že se to může stát, že vláda může do vlastních lidí střílet ostrými náboji,“ prohlásila Šámalová.
Demonstrující, kteří zákrok přežili, byli vystaveni vlně represí. Tisíce lidí byly zatčeny a kolem tří desítek jich zůstává ve vězení.
Pro čínskou vládu byl masakr kvůli drtivé kritice ze zahraničí dlouho velkým traumatem. Evropské hospodářské společenství reagovalo na potlačení studentských demonstrací zmražením diplomatických vztahů (obnoveny byly v roce 1992) a zavedením zbrojního embarga, jež stále platí. USA krátkodobě uvalily sankce na mezivládní obchod.
Příbuzní obětí se před rokem obrátili dopisem přímo na prezidenta Si Ťin-pchinga a vyzvali jej, aby rehabilitoval jejich nejbližší. „Každý rok, kdy chceme uctít (naše blízké), nás kontrolují, uvalují domácí vězení či musíme být daleko od domova,“ uvádí organizace „Matky z Tchien-an-men“, jež sdružuje rodiče, kteří v roce 1989 přišli o své děti.
Vládnoucí komunistická strana však dál označuje demonstranty za „malou menšinu lidí, kteří vyprovokovali kontrarevoluční nepokoje“.
