Jean-Luc Mélenchon je brilantní řečník, který dobře ví, že někdy je prostě lepší mlčet. Veterán francouzské levicové politiky vstupoval do boje o Elysejský palác jako jeden z outsiderů. Sliby o lepší a férovější společnosti a míru na celém světě mu ale postupně vynesly ohromnou podporu mladých. Podobně, jako se to loni povedlo Berniemu Sandersovi ve Spojených státech. A z Mélenchona se stal rovnocenný soupeř.
Poslední průzkumy veřejného mínění staví Mélenchona na třetí až čtvrté místo. Má podobné šance jako republikán Francois Fillon. Favorité voleb – představitelka krajní pravice Marine Le Penová a centrista Emmanuel Macron – jsou na dostřel. A vzhledem k tomu, že dobrá čtvrtina Francouzů pořád neví, komu dá v prvním kole hlas, stát se může cokoliv.
Boj o Elysejský palác si Jean-Luc Mélenchon vyzkoušel už v roce 2012. Jako kandidát extrémní levice získal řadu skalních příznivců, většinu francouzské společnosti ale spíš zastrašil a z voleb vyšel s pouhými 11 procenty hlasů.
I po pěti letech je to ten stejný Mélenchon s jazykem ostrým jako břitva, neváhající tepat do současné formy kapitalismu. Ovšem nenávistné výroky nahradil humor – a jak se zdá, právě ten pomohl veteránovi levice k dosud nevídané popularitě.
Jean-Luc Mélenchon se narodil 19. srpna 1951 v marockém Tangeru. Svůj vznětlivý temperament svaluje právě na své středomořské kořeny. Než se koncem 70. let zařadil mezi socialistické politiky, vyzkoušel si profesi učitele a novináře.
V letech 2000 až 2002 působil ve vládě Lionela Jospena jako umírněný socialistický ministr školství. V roce 2005 se postavil proti návrhu ústavy Evropské unie, která podle něj kotvila tržní kapitalismus jako permanentní. Se socialisty se rozešel po roce 2008, kdy se mu zdálo, že se až příliš přizpůsobují ekonomice. Po založení nové levicové strany Parti de Gauche byl zvolen do Evropského parlamentu.
Na rozdíl od první prezidentské kandidatury, při které jej podporovali komunisté, se nyní jakémukoliv „zaškatulkování“ brání. Vystupuje pouze za své hnutí Nepoddajná Francie (La France Insoumise). A i když je politický program tohoto pětašedesátiletého muže naprosto nezaměnitelný, nálepku krajního levičáka odmítá.
Vstříc šesté republice, zdanění bohatých a Chávezově unii
Hodlá skoncovat s „prezidentskou monarchií“ páté republiky a změnou ústavy dát větší pravomoc vládě a parlamentu – v šesté republice. Navrhuje vytvoření investičního plánu v hodnotě 100 miliard eur, zavedení 90procentní sazby daně pro bohaté, či 32hodinový pracovní týden.
„Kdo se nechce dělit, musí k tomu být donucen,“ tvrdí. Pokud někdo vydělává více než dvacetinásobek průměrné francouzské mzdy, měl by být nad tuto částku zdaněn stoprocentně. Ano, jsem populista, řekl kdysi, pokud je za populismus považována nechuť vůči elitám a jejich rostoucímu bohatství.
Jean-Luc Mélenchon má také v plánu vytvoření 200 tisíc míst ve státní sféře a zákon, který by znemožnil firmám propouštět zaměstnance, pokud dosahují zisku.
Trnem v oku je Mélenchonovi podoba unijních smluv. Žádá jejich zásadní přepracování. Evropská centrální banka by podle něj měla reflektovat politické, nikoliv monetární zájmy. Doporučenou tříprocentní hranici státního deficitu považuje za „čiré bláznovství“. Společná evropská měna má podle něj sloužit růstu a vzniku nových pracovních míst. A pokud ne… Francie má prostě říct euru „au revoir“.
Mélenchon by nejraději svou zemi vyvedl i z Mezinárodního měnového fondu a NATO, které je podle něj hrubě zastaralým projektem. Navrhuje naopak, pro mnohé naprosto absurdní, připojení k latinskoamerické unii Alba založené Fidelem Castrem a Hugem Chávezem.
Muž, který hovoří na šesti místech najednou
Snad je to kombinace starého a nového, čím Mélenchon přitahuje mladé voliče. Na mítinky chodí v pletených svetrech, v projevech cituje básně a neostýchá se projevit otcovské porozumění problémům mladých Francouzů. Na druhou stranu ale neváhá a vyrukuje s technologickým výdobytkem: 18. dubna se zjevil na šesti mítincích zároveň – jako hologram. Mélenchon se pomalu a nenápadně dostal do pozice, kterou si loni v USA získal Bernie Sanders.
Podle francouzských médií přišel vůbec s nejnápaditější kampaní. Pravidelně k Francouzům promlouvá na vlastním YouTube kanálu, kde má nejvíc odběratelů ze všech francouzských politiků.
Mélenchon také nedávno spustil on-line hru Fiscal Kombat. Právě on je v ní hlavním hrdinou bojujícím proti oligarchům a dalším politikům. Cílem hry je vybojovat co nejvíc peněz na předvolební sliby.
Jeho tým dokáže bezezbytku vytěžit potenciál sociálních sítí. „Je to absolutní hvězda sociálních médií,“ potvrzuje analytik Gaël Sliman ze společnosti na průzkum veřejného mínění Odoxa.
Už legendární je Mélenchonův německy psaný tweet z roku 2014, ve kterém vzkázal německé kancléřce Angele Merkelové, aby – slušně řečeno – „držela ústa“ a nekritizovala francouzské reformy a rostoucí státní dluh.
„Francie je svobodná,“ upozornil kancléřku a nádavkem jí poradil, ať se raději stará o chudé ve vlastní zemi a více si hledí zruinované německé infrastruktury.
„Nikdo nemá chuť být Němcem“
Aférka kolem jednoho twitterového vzkazu je jen drobnou epizodou v Mélenchonově až hysterické antipatii vůči východnímu sousedovi. Ve své knize s názvem Bismarkův slaneček (Německý jed) dokonce napsal, že Německo znovu představuje nebezpečí, vrací se jeho imperialismus a EU se stala „novou říší“. Německá rozpínavost se prý naplno projevila v roce 1990 při sjednocení země – po údajné „anexi“ Východního Německa. Není tedy pochyb, že zrovna v Berlíně by velká radost z Mélenchonova případného úspěchu nepanovala.
Vůči ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi je o poznání smířlivější, i když se nedá říct, že by měl pro jeho politiku tolik pochopení jako Marine Le Penová. O roli Ruska v ukrajinském konfliktu či anexi Krymu raději taktně mlčí, nekomentuje ani působení Rusů v Sýrii. A tak nejvýraznější linkou jeho zahraniční politiky zůstává volání po „míru na celé Zemi“.
Přestože tvrdí, že imigranti jeho zemi přinášejí víc, než ji stojí, rozhodně není nekritickým příznivcem přijímání uprchlíků. „Nikdy jsem nebyl pro naprostou svobodu příchodů,“ přiznává. Mélenchon by rád vytvořil agenturu, která by se společně s OSN uprchlíkům věnovala. Chtěl by také zvýšit počet záchranářů, aby ve Středozemním moři neumíralo tolik migrantů. Pro nelegální pracovníky z ciziny ale nemá nejmenší pochopení. Podle něj „kradou chleba“ francouzským dělníkům.
