Přesně před 40 lety spustil Izrael invazi do Libanonu. Vojenská operace rychle přerostla v pokus o dobytí Bejrútu a celkovou změnu mocenských poměrů v zemi. Optimismus z rychlého postupu ale vystřídala bezradnost. Izraelská armáda se postupně stáhla, trauma z nevydařené války stále přetrvává.
Chanoch Budin nikdy nezapomene na den, kdy přišel o pravou ruku. Střepina z bomby ho zasáhla a na místě ruku amputovala. Je tomu téměř přesně čtyřicet let. Stalo se to 24. června, 18 dnů po začátku války.
Původní cíl byl zničit palestinské guerilly okolo Jásira Arafata, za což mnozí Libanonci Izraeli tleskali.
„Jeli jsme na obrněných vozech, vyzdobených našimi i libanonskými vlajkami. A oni nás vítali objetím, házeli na nás zrnka rýže pro štěstí a květiny. A byli tak šťastní, že jsme přijeli,“ vypráví Budin.
Izraelci uvázli
S jídlem ovšem rostla chuť. Izraelci už neřešili jen Arafata, ale změnu režimu a instalaci nové vlády v Libanonu. Na jihu země otevřely kancelář izraelské aerolinky. Do Jeruzaléma dorazili libanonští byznysmeni a na Bejrút shlížel ministr obrany Ariel Šaron.
Jenže kromě spojenců měl Izrael v Libanonu i nepřátele. Uvázl na chaotickém bojišti, jeho jednotky čelily stálým útokům. A šíitští muslimové už nevítali Izraelce rýží a květinami. Popularitu mezi nimi získával islamistický Hizballáh.
Izraelci se nakonec postupně stáhli. Mladý seržant Chanoch Budin se mezitím učil žít bez ruky. „Jako způsob rehabilitace jsem si vybral plavání. A tak jsem zahájil první kroky k návratu do života v roce 1982. A najednou jsem zjistil, že jsem v tom dobrý,“ uvedl veterán.
Na paralympiádách získal osm medailí. Dvakrát pokořil světový rekord. On své trauma překonal. Mnozí jeho kamarádi nikoliv. Invaze, která skoro ničeho nedosáhla, si vyžádala 650 padlých a skoro čtyři tisíce zraněných Izraelců.
