Přesně před osmdesáti lety vznikla Organizace spojených národů (OSN). Chartu OSN sice už 26. června 1945 podepsalo padesát zemí, avšak oficiální vznik této mezinárodní organizace se datuje až ke 24. říjnu 1945, kdy Chartu ratifikovala většina signatářských států. OSN tak navázala na odkaz své předchůdkyně Společnosti národů, která vznikla po první světové válce v rámci Versailleské smlouvy „na podporu mezinárodní spolupráce a dosažení míru a bezpečnosti“.
Na jaře roku 1945, v kulisách končící druhé světové války, která se stala nejkrvavějším konfliktem v dějinách lidstva, dorazili do amerického San Francisca na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání zástupci padesáti států. Přítomno nebylo Polsko, které v době konání konference nemělo mezinárodně uznávanou vládu. Svůj podpis k Chartě ovšem připojilo později, a je tak považováno za jeden ze zakládajících států OSN.
Dvouměsíční konference se zúčastnilo na 850 delegátů a jejich poradců. Zaměstnanci společně se sekretariátem zvýšili celkový počet účastníků na tři a půl tisíce. Přítomno navíc bylo také více než dva a půl tisíce zástupců tisku, rozhlasu a zpravodajství a také pozorovatelů z mnoha společností a organizací.
„Celkově byla konference v San Franciscu nejen jednou z nejdůležitějších v historii, ale možná i největším mezinárodním shromážděním, jaké se kdy konalo,“ stojí na webových stránkách OSN. Právě na této konferenci zástupci padesáti zemí vypracovali definitivní podobu Charty OSN, čímž položili základy vzniku této organizace.
K němu oficiálně došlo na den přesně před osmdesáti lety, tedy 24. října 1945. „Čtyři roky plánování a mnoholetá naděje se zhmotnily v podobě mezinárodní organizace, jejímž cílem bylo ukončit válku a prosazovat mír, spravedlnost a lepší život pro celé lidstvo,“ píše se na webu OSN.
Předchůdkyně v podobě Společnosti národů
Kořeny vzniku Organizace spojených národů ale sahají mnohem hlouběji do historie. OSN totiž nebyla prvním pokusem o založení společenství, které by sdružovalo státy z celého světa a usilovalo o zajištění světového míru. Předchůdkyní OSN byla Společnost národů, která byla koncipována ve velmi podobných podmínkách v průběhu první světové války.
Ustavena byla v roce 1919 v rámci Versaillské smlouvy. Její základní dokument, jímž byl Pakt Společnosti národů, vstoupil v platnost v lednu 1920. Úkolem Společnosti národů byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru i prevence před dalšími válečnými konflikty. Jednalo se o významný zlom v mezinárodních vztazích. Státy, které se k organizaci připojily, se totiž dohodly na tom, že budou sedět u jednoho stolu a hledat mírová řešení vzájemných sporů, což v předválečné diplomacii nebylo obvyklé, upozornil web National WW2 Museum.
V lednu 1920 měla Společnost národů 42 členských států a v prvních letech své existence byla v některých oblastech poměrně úspěšná. Mírovou cestou se jí podařilo pomoci například s řešením sporů mezi Finskem a Švédskem či Řeckem a Bulharskem, připomněl web National WW2 Museum.
Postupem času se ale začaly objevovat problémy. Organizace sice disponovala možnostmi, jako bylo třeba uvalení sankcí proti zemím, které rozpoutaly válku, avšak prohlášení a rozhodnutí musela být jednomyslná, což výrazně omezovalo její akceschopnost. Dalším faktorem byl poté fakt, že organizace nedisponovala ani armádou a její schopnost vynucovat rozhodnutí byla jen velmi omezená.
To se projevilo zejména v době, kdy začalo výrazně narůstat mezinárodní napětí. Společnost národů tak v roce 1932 sice odsoudila japonskou invazi do Mandžuska, avšak Japonsko v reakci na to organizaci v roce 1933 opustilo. Podobný krok učinila v roce 1937 Itálie poté, co Společnost národů odsoudila její invazi do Habeše (dnešní Etiopie). Součástí organizace se navíc nikdy nestaly ani Spojené státy, a to kvůli odporu izolacionistů v Kongresu, který nikdy neratifikoval její základní dokument.
Mezi lety 1926 a 1933 bylo součástí Společnosti národů i Německo. Poté, co se moci ujal Adolf Hitler, ovšem organizaci opustilo, a Společnost národů tak neměla prostředky, jak zastavit anšlus Rakouska či útok na Československo. Po vypuknutí druhé světové války Společnost národů svou činnost ukončila. Formálně ovšem existovala až do roku 1946.
Od deklarace v Londýně až po Atlantickou chartu
Myšlenka na globální organizaci, která by pomáhala zajistit světový mír však nezmizela. OSN na svém webu jako první milník na cestě ke vzniku nové organizace uvádí deklaraci odsuzující zločiny páchané nacisty na okupovaných územích. Tu podepsali 12. června roku 1941 v Londýně v historickém paláci St. James představitelé Velké Británie, Kanady či Austrálie. Své podpisy ale připojili i zástupci některých exilových vlád, kterých v tomto období v hlavním městě Velké Británie působila celá řada, a to včetně té československé.
V deklaraci mimo jiné stálo, že „jediným základem trvalého míru je ochotná spolupráce svobodných národů ve světě, v němž, zbaveni hrozby agrese, si všichni mohou užívat ekonomického a sociálního zabezpečení“.
Původ Charty OSN pak lze vysledovat až k Atlantické chartě, kterou 14. srpna 1941 podepsali prezident Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt a britský premiér Winston Churchill. K podpisu dokumentu, v jehož osmém odstavci se hovořilo o budoucím „vytvoření širšího a trvalého systému všeobecné bezpečnosti“, došlo po jednání na palubě plavidla USS Augusta.
Deklarace Spojených národů jako zárodek pro vznik OSN
K zásadnímu milníku došlo na začátku roku 1942. V první den tohoto roku se totiž 26 států, které byly ve válečném stavu s mocnostmi Osy, přihlásilo ke společnému programu zásad a cílů, které byly zakotveny v Atlantické chartě. Dokument se stal známým jako Deklarace Spojených národů.
Stal se také vůbec prvním, který obsahoval termín „Spojené národy“, tedy „United Nations“, jak se OSN v angličtině nazývá. Toto pojmenování navrhl prezident Roosevelt, jenž v roce 1945 jen několik týdnů před podpisem Charty zemřel. Na výše zmíněné konferenci v San Franciscu pak účastníci odsouhlasili, že organizace ponese tento název, mimo jiné právě na památku zesnulého prezidenta.
- Původní signatáři Deklarace Spojených národů: Spojené státy americké, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Sovětský svaz, Čína, Austrálie, Belgie, Kanada, Kostarika, Kuba, Československo, Dominikánská republika, El Salvador, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Indie, Lucembursko, Nizozemsko, Nový Zéland, Nikaragua, Norsko, Panama, Polsko, Jihoafrická unie, Jugoslávie.
- Následní signatáři (seřazeni chronologicky dle podpisu): Mexiko, Filipíny, Etiopie, Irák, Brazílie, Bolívie, Írán, Kolumbie, Libérie, Francie, Ekvádor, Peru, Chile, Paraguay, Venezuela, Uruguay, Turecko, Egypt, Saúdská Arábie, Sýrie, Libanon.
Zdroj: OSN
Dalších 21 států dokument podepsalo později. A právě podpis Deklarace Spojených národů se stal v roce 1945 podmínkou pro to, aby byl daný stát pozván na konferenci v San Franciscu. Té se tak účastnily pouze země, které do března 1945 vyhlásily válku Německu a Japonsku a podepsaly Deklaraci Spojených národů. Ta byla podle webu National WW2 Museum „klíčovým krokem k zajištění globální podpory pro založení nové poválečné mezinárodní organizace určené k podpoře míru“.
První výslovná zmínka v Moskvě
Dalším z milníků na cestě ke vzniku OSN byla konference, která se konala v Moskvě od 18. října do 1. listopadu 1943. Přítomni byli zástupci USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Číny. Zúčastnění na závěr konference přijali společné prohlášení.
V něm mimo jiné uznali „nutnost co nejdříve zřídit všeobecnou mezinárodní organizaci, založenou na principu suverénní rovnosti všech mírumilovných států a otevřenou členství všem takovým státům, velkým i malým, pro udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Web OSN konstatuje, že tím byla myšlenka zřízení mezinárodní organizace po skončení druhé světové války vůbec poprvé výslovně zmíněna v oficiálním dokumentu.
Všechny čtyři země následně jmenovaly výbory složené z odborníků, kteří samostatně pracovali na návrzích charty pro budoucí organizaci.
Další konference se poté konala od 28. listopadu do 1. prosince v Teheránu, kde Roosevelt, Churchill a vládce Sovětského svazu Josif Stalin opětovně potvrdili společnou politiku a vyjádřili odhodlání, že jejich národy budou spolupracovat ve válce i míru, který bude následovat. Oznámili také svůj záměr „usilovat o spolupráci a aktivní účast všech národů, velkých i malých, jejichž lidé jsou srdcem i myslí oddáni odstranění tyranie a otroctví, útlaku a netolerance“ v rámci „světové rodiny demokratických národů“, uvádí web OSN.
Dumbarton Oaks a příprava na San Francisco
Dalším významným milníkem byla konference v Dumbarton Oaks, která se konala od 21. srpna do 7. října 1944. V rámci ní se setkali zástupci Spojených států a Velké Británie nejprve s představiteli Sovětského svazu a následně s představiteli Číny. Závěrečný dokument, který byl na konferenci připraven, se stal známým jako „Návrhy na zřízení Všeobecné mezinárodní organizace“. Právě o návrzích z konference v Dumbarton Oaks pak diskutovali delegáti na konferenci v San Franciscu.
Jednání poté pokračovala i na konferenci v Jaltě mezi čtvrtým a jedenáctým únorem 1945, kde se Churchill, Roosevelt a Stalin věnovali celé řadě otázek, mezi nimiž byla i budoucí mezinárodní organizace. Protokol z konference obsahoval mimo jiné rozhodnutí o svolání „konference Organizace spojených národů o navrhované světové organizaci“ ve Spojených státech na 25. dubna 1945.
V Jaltě se podařilo doladit i detaily o postupu hlasování v Radě bezpečnosti, a nic tak nebránilo tomu, aby byly rozeslány pozvánky na konferenci do San Francisca, k čemuž došlo 5. března 1945.
Obavy nicméně vyvolala již zmíněná smrt prezidenta Roosevelta, k níž došlo 12. dubna, tedy necelé dva týdny před začátkem konference. K odkladu ovšem nedošlo, protože nový prezident Harry S. Truman se rozhodl provést všechna již přijatá opatření, a konference tak mohla začít. Práce na ní byla rozdělena do čtyř výborů, přičemž nejvyšším orgánem bylo plenární zasedání, které mělo na starosti konečné hlasování a přijetí textu Charty OSN.
Ten byl nakonec jednomyslně přijat na tiskové konferenci 25. června 1945 a následující den byla Charta OSN podepsána. Oficiální vznik OSN se nicméně datuje až k 24. říjnu, kdy dokument ratifikovaly vlády Číny, Francie, Velké Británie, Sovětského svazu, Spojených států amerických i většiny ostatních signatářských zemí.
Charta OSN
Charta stanovila mimo jiné základní cíle OSN. K těm patří dodržování mezinárodního míru a bezpečnosti, podpora přátelských vztahů mezi národy, rozvoj spolupráce při řešení mezinárodních problémů, podpora lidských práv a koordinace činnosti jednotlivých států.
Těch je v organizaci v současné době sdruženo 193, přičemž Charta stanovuje i to, za jakých okolností může přistoupit nový stát. Ten musí v první řadě přijmout závazky a pravidla Charty. O jeho přijetí pak rozhoduje Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti, v níž je k přijetí potřeba devět hlasů z patnácti. Proti ovšem nesmí být žádný ze stálých členů, jimiž jsou Čína, Francie, Rusko, USA a Velká Británie. Ve Valném shromáždění je k přijetí potřeba dvoutřetinová většina hlasů.
Právě Valné shromáždění a Rada bezpečnosti jsou dvěma ze šesti orgánů, které Charta OSN stanovuje. Dalšími jsou Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát.
Zatímco Valné shromáždění se skládá ze všech členů OSN, Rada Bezpečnosti se skládá z patnácti států, z nichž pět výše zmíněných patří mezi stálé členy a zbylých deset zemí je voleno Valným shromážděním na dva roky s ohledem na zeměpisné zastoupení. Právě Rada bezpečnosti je jediným orgánem OSN, který může přijímat závazná rozhodnutí podle mezinárodního práva, jako je uvalení sankcí či povolení k použití síly, přičemž pět stálých členů disponuje právem veta.
Chartu OSN lze změnit, a to souhlasem dvou třetin členů Valného shromáždění a ratifikací dvou třetin členských států, včetně pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Ke změnám již v minulosti došlo. Týkaly se třeba Rady bezpečnosti, která měla původně pět stálých a šest nestálých členů. Později byl ovšem počet nestálých členů rozšířen na deset.
Úspěchy i neúspěchy OSN
Činnost OSN do značné míry omezuje zmíněné právo veta supervelmocí, což bylo patrné zejména v období studené války. I přesto má ale za sebou organizace řadu úspěchů. Jako úspěšné bývají označovány například mise v Namibii, Mosambiku a v Kambodži. Vysoce je hodnocena práce zvláštních organizací OSN, jako je Dětský fond OSN (UNICEF) a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), které vykonávají rozsáhlou humanitární práci. V roce 2001 dokonce OSN a její generální tajemník Kofi Annan získali za „přínos k lépe uspořádanému a klidnějšímu světu“ Nobelovu cenu za mír.
Prestiž organizace však notně poškodily mimo jiné mírové operace v Somálsku a hlavně v Bosně a Rwandě, kde nedokázala zabránit krveprolití a hrůzným genocidám, či skutečnost, že zásahy NATO proti Jugoslávii či válka v Iráku se obešly bez mandátu OSN.
Otázky ohledně akceschopnosti OSN se objevují i v souvislosti s aktuálními konflikty, jako je například ruská válka na Ukrajině. V září letošního roku se při příležitosti osmdesáti let existence OSN konalo výroční Valné shromáždění, na němž český prezident Petr Pavel vyjádřil přesvědčení, že v době, kdy Rusko, tedy jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti, vede „nemilosrdnou válku“ proti Ukrajině, neplní Rada bezpečnosti ve vztahu k této agresi své poslání.
Proto se podle něj Česko zasazuje o komplexní reformu Rady bezpečnosti, aby se stala „efektivnější, inkluzivnější, transparentnější, demokratičtější a odpovědnější“ a zároveň posílila hlas nedostatečně zastoupených regionů. Pavel během svého projevu ovšem zároveň OSN ocenil a poznamenal, že „významně pozvedla kvalitu života miliard lidí“.
