Izraelské vojákyně se podle izraelské armády zapsaly do historie jako první členky obrněných posádek v Izraeli, a dost možná na celém světě, které se zúčastnily ostrých bojů. V rozhovoru s izraelskou televizní stanicí Channel 12 z minulého týdne zmíněné vojákyně hovořily o tom, jak se 7. října řítily v tancích po hlavních silničních tazích, aby se dostaly do některé z dvacítky obcí na jihu Izraele, které se toho rána staly terčem masivního útoku teroristického palestinského hnutí Hamás. Objevují se ale také zprávy o tom, že jiné vojačky, které před útokem varovaly, jejich nadřízení neposlouchali.
Jedna z důstojnic jednotky v ostrých bojích, která se představila jako Hagar, stanici Channel 12 řekla: „(Velitel) přijde v 6:30 do našeho pokoje, probudí mě a říká, že zemi infiltrovali teroristé. Ve skutečnosti nám ještě nedocházelo, o jak obrovskou událost půjde,“ cituje vojačku s odkazem na zmíněný rozhovor server The Times of Israel. Izraelská obrana byla přitom kritizovaná za pomalou reakci na útok Hamásu, připomíná list Ha’arec.
Tyto vojákyně patří do roty výhradně ženských tankových posádek, která se po dvouletém pilotním programu stala v loňském roce trvalou součástí izraelské armády. Rota v rámci smíšeného praporu lehké pěchoty Caracal běžně operuje podél hranic s Egyptem – a nepočítá se s ní pro válečné nasazení.
Ráno 7. října však tyto ženy opustily svou základnu u vesnice Nicana na egyptské hranici, nasedly do tanků a jednoho obrněného humvee a vyrazily co nejrychleji na sever. Padlo jedno z řady velmi nestandardních rozhodnutí, která byli izraelští velitelé toho dne nuceni učinit, a tanky dostaly povolení k jízdě po civilních silnicích – a to mnohem vyšší než povolenou rychlostí.
Vojákyně nejprve objevily průlomy v hraničním plotu s Pásmem Gazy a narazily na desítky ozbrojenců. Jeden tank zanechaly tam, aby chránil hranici a zabránil dalšímu přílivu útočníků do Izraele, druhý tank vyslaly do boje s teroristy v kibucu Sufa a samy zamířily do vedlejšího kibucu Cholit. Jedna z velitelek obrněné posádky, Karni, hovořila o zkáze, které byly při příjezdu k tomuto kibucu svědky. „Došlo nám, že jsme ve válce,“ řekla.
„Bylo mi řečeno, že ve všech stromech kolem mě jsou poschovávaní teroristé, tak jsme prostě začaly střílet. Začaly jsme pálit protibunkrové střely na teroristy, kteří byli blízko, a pak minometné granáty na ty, kteří byli dál,“ řekla v reportáži další důstojnice jednotky jménem Michal. „Viděla jsem naše zásahy, viděla jsem je padnout,“ dodala.
Hila, další velitelka, řekla, že ani jedna z nich nebyla vycvičena v používání zbraňového systému instalovaného na obrněných vozech humvee. „Během deseti minut se z nás všech staly expertky: jak to spustit, jak střílet, jak dupnout na brzdy,“ řekla. „Blížily jsme se k hranici a spatřily jsme ohořelá těla teroristů, kteří se schovávali ve stromech. Pořád jsme střílely, když jsme projížděly kolem, abychom měly jistotu, že jsme dostaly všechny,“ řekla Michal.
Další velitelka, rovněž jménem Michal, popsala svou zkušenost z jednoho z hraničních průlomů na jihu Pásma Gazy. „Jak jsme jely dál, uvědomily jsme si, že těch prvních padesát teroristů byl jen začátek. Potom jsme začaly dostávat zprávy od očitých svědků z kibucu Cholit, takže jsem nechala jeden tank na hranici, řekla jeho obsluze, že má povolení střílet podle libosti, a vyrazila jsem do Cholitu,“ uvedla.
„Všude jsme viděly teroristy a já řekla řidičce – prostě je přejeď… Přijely jsme tam, brána byla zavřená, vyběhl voják a v šoku křičel Teroristé, teroristé!. Tak jsme tu bránu prorazily,“ řekla.
Na dotaz, jak se při střelbě na teroristy cítily, se vojačky tvářily stoicky. „Mám pocit, že přesně na to jsme byly vycvičené. Byly jsme připraveny opravdu na všechno,“ řekla stanici Channel 12 velitelka, která se představila jako Tamar. „Prostě jsme dělaly jen to, co naše hlavy a ruce uměly. V tu chvíli nepřemýšlíte stylem: Zachráním tamtoho člověka, nebo tamten dům? Chápete – tady je terorista a já ho musím zabít dřív, než se dostane do některé z pohraničních obcí,“ dodala.
Jako hrdinky si nepřipadají
„Když jejich tanky přijely, rozhodly o výsledku boje,“ řekl velitel brigády Paran, plukovník Šemer Raviv v reportáži. „Jakmile zaujaly ty dvě pozice… teroristé pochopili, že můžou buď utéct, nebo zemřít. A ta děvčata v těch tancích, ty válečnice, v danou chvíli jen se třemi tanky v útoku, bojovaly nanejvýš impozantně. Způsobem, na který přitom zřejmě nebyly vůbec připravené. Pálily uvnitř izraelských obcí, jezdily po civilních silnicích a myslím si, že díky jejich akcím v této oblasti jsme zabránili tomu, aby útok (Hamásu) postoupil dál na jih,“ dodal Raviv.
Ale vojákyně se nechtějí nechat plácat po ramenou za vykonanou „historickou“ bitvu. „No a co? Co na tom záleží? Věděl snad ten terorista, že jsou v těch tancích holky? Ne. Myslíš, že viděl, že Michal trčí z helmy vlasy? Ne. Kluci, nebo holky, co na tom záleží?“ říká Hila.
Tamar souhlasí. „Pořád říkáte hrdinky a historické… Nepřipadám si jako hrdinka. Připadám si jako voják, který dostal úkol a splnil ho. Myslím, že by to udělal každý,“ řekla. „Tohle nebyla bitva s lidskými bytostmi. Nebyla v tom žádná lidskost a mým cílem je chránit lidi. Jejich cílem bylo lidi zabíjet,“ dodala Hila.
Hagar zase řekla, že nebyl ani čas se bát: „Myslíte na civilisty uvězněné ve svých domovech, na lidi, kteří nás potřebovali. Asi chápete, že na strach nezbyl žádný prostor.“
Varování se prý nesetkala s reakcí
Pro plukovníka Raviva je bitva ze 7. října jasným důkazem, že ženské bojové jednotky mají v izraelské armádě své pevné místo. List Ha’arec uvádí, že tato skupina vojaček bojovala s teroristy zhruba 17 hodin v kuse. Měla při tom zabít padesát teroristů. Jinde armádní profesionálky ten den padly za oběť teroristům, například při obraně základny Zikim osm kilometrů jižně od Aškelonu, kde se rozptýlili desítky útočníků Hamásu, připomíná Ha’arec.
Patnáct neozbrojených vojákyň bylo zabito na základně v kibucu Nahal Oz, odkud také Hamás odvlekl do Gazy rukojmí. Na konci minulého měsíce, krátce poté, co izraelská armáda zahájila rozsáhlou pozemní operaci na severu Pásma Gazy, se armádě podařilo osvobodit jednu z rukojmí, unesenou vojačku Ori Megidišovou.
Šestadvacetiletá bezpečnostní koordinátorka Inbal Liebermanová zase 7. října zachránila stovky lidí v kibucu Nir Am, když spolu s kolegy strážila vchod do kibucu, od nějž byli útočníci jen desítky metrů. Všichni v Nir Am tak zůstali naživu. Ha’arec píše, že Izraelci oslavují hrdinství svých obránkyň, někteří však tvrdí, že celé tragédii by se dalo předejít, kdyby velení poslouchalo pozorovatele umístěné u hranic s Gazou, což jsou často ženy, které varovaly před neobvyklými aktivitami. Někteří přeživší jsou přesvědčeni, že kdyby bili na poplach muži, vše by dopadlo jinak, dodává list.
„Jsou to mladé ženy a mladé velitelky,“ sdělil jeden z pozorovatelů, s nimiž mluvil Ha’arec pod podmínkou anonymity. „Není pochyb o tom, že kdyby u těch obrazovek seděli muži, věci by vypadaly jinak,“ sdělil zdroj listu, podle něhož mělo 7. října ráno velení informace o blížícím se útoku, hraniční pozorovatele však nevarovalo.
„Nikoho nenapadlo nám to říct,“ řekla listu pozorovatelka označená jménem Yaara. „Izraelské obranné síly nás nechaly jako kachny na střelnici. Bojovníci měli alespoň zbraně a umírali jako hrdinové. Pozorovatelé opuštěni armádou byli jednoduše povražděni, bez možnosti se bránit,“ sdělila. Příslušníci Izraelských obranných sil, kterým se hebrejsky říká tatzpitaniyot, patří ke Sboru pohraniční obrany a působí podél hranic země.
O údajném zanedbání píše i list The Financial Times (FT), podle jehož zdrojů se jednotky dozorčích vojáků, které jsou z drtivé většiny obsazeny vojačkami, snažily varovat své šéfy, ale ze strany nadřízených „nebyly podniknuty žádné kroky.“ Jednotky monitorující neustálý proud videí a dalších dat na hranicích s enklávou prý varovaly před „obrovským útokem“, podle velení ale mělo jít pouze o „imaginární scénář“, píše britský list. Také server Politico píše o tom, že velení pozorovatelům tvrdilo, že nemají být „alarmističtí“, protože Hamás nechce jít do války.
Role žen v armádě
Izraelská armáda listu The Financial Times vzkázala, že se nyní soustředí na zničení Hamásu, po válce ale bude provedeno důkladné vyšetřování, které „objasní všechny detaily“. Díl viny za selhání v zajištění bezpečnosti obyvatel Izraele přiznali mimo jiné šéf tajné služby Šin Bet Ronen Bar, šéf vojenské rozvědky Aharon Haliva nebo náčelník generálního štábu armády Herci Halevi.
V Izraeli je povinná několikaletá vojenská služba pro muže i ženy starší osmnácti let. Ženy v izraelských obranných silách slouží na různých pozicích, mnohdy po boku mužů. Existuje také několik smíšených bojových jednotek, jako například prapory Karakal a Bardelas. V letectvu slouží ženy a muži společně v jednotkách protivzdušné obrany. Aktuálně se podle armády ženy mohou hlásit na 95 procent pozic v izraelském letectvu. Ženám armáda umožňuje sloužit i v elitní záchranné a evakuační jednotce 669.
Armáda v minulosti trvala na tom, že umožňuje více ženám sloužit v bojových pozicích z praktických důvodů, nikoli kvůli sociální agendě. V této souvislosti uváděla, že potřebuje veškeré dostupné síly. Izraelský demokratický institut připomíná, že v roce 1995 Nejvyšší soud rozhodl, že ženy mají právo na rovnost ve vojenské službě, pokud to povaha dané pozice nevyžaduje jinak. První novou pozicí otevřenou pro ženy bylo místo pilotky letectva.
