Francouzský prezident Emmanuel Macron naznačil ochotu otevřít debatu o rozšíření francouzského jaderného deštníku na evropské spojence. Americké stažení jaderných sil ale podle expertů na pořadu dne není. Odborník na problematiku jaderných zbraní Vlastislav Bříza upozorňuje, že výroky Trumpovy administrativy nezpochybňují závazky NATO. Pokud by se vyplnil „nejčernější scénář“, budou dvě evropské jaderné mocnosti – Francie a Velká Británie – vůči Rusku v oslabení „drtivých deset ku jedné“, dodává Bříza. Kapacitu na umístění jaderných hlavic na území jiného státu má přitom pouze Francie. Mnohem efektivnější je tak jaderné sdílení v rámci NATO, upozorňuje expert.
„V reakci na historickou výzvu (pravděpodobného) budoucího německého kancléře jsem se rozhodl zahájit strategickou debatu o ochraně našich spojenců na evropském kontinentu prostřednictvím našich odstrašujících prostředků,“ prohlásil ve středu francouzský prezident Emmanuel Macron. Paříž tak naznačila ochotu otevřít debatu o rozšíření francouzského jaderného deštníku na evropské partnery.
Macronův výrok reagoval na dřívější slova kandidáta CDU/CSU na německého kancléře Friedricha Merze, který prohlásil, že by se Evropa měla připravit „na nejhorší“. Výroky obou politiků přicházejí v době, kdy se přes Atlantik ozývá silná a nevyzpytatelná rétorika amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten například rozhodl o pozastavení vojenské pomoci Ukrajině, která čelí ruské agresi, a opakovaně vyzývá Evropu, aby převzala větší odpovědnost za svou bezpečnost.
V kontextu současného mezinárodního dění mezi členy Severoatlantické aliance roste obava, do jaké míry je současná americká administrativa odhodlaná podílet se na zajištění evropské bezpečnosti, včetně poskytnutí jaderného deštníku v rámci NATO.
Amerika nezpochybňuje závazky vůči NATO
„Nemyslím si, že by to reálně hrozilo ani v krátkodobém, ani ve střednědobém horizontu,“ uvedl k možnosti stažení amerických jaderných sil z Evropy politolog a expert na jaderné zbraně Vlastislav Bříza. Zároveň upozornil na nutnost jasně rozlišovat mezi tlakem Washingtonu na Evropu, aby v souvislosti s ruskou agresí převzala větší odpovědnost za svou bezpečnost a „přestala být černým pasažérem“, a mezi otázkou amerických závazků v rámci NATO.
„Ze strany americké administrativy vůči NATO jsem zaznamenal pouze dva výroky,“ říká Bříza s odkazem na slova amerického ministra obrany Peta Hegsetha, který parafrázoval Trumpovo heslo slovy „Učiňme NATO znovu skvělé“, a na vyjádření samotného amerického prezidenta na tiskové konferenci s britským premiérem Keirem Starmerem. Na otázku novinářů, zda Trump zpochybňuje členství USA v NATO a článek pět, šéf Bílého domu jednoslovně odpověděl, že „ne“.
„Pro mě jsou to spíše jasné důkazy, že žádné závazky vůči NATO zpochybňovány nejsou,“ dodává expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
„Stažení amerických sil není na pořadu dne,“ míní také Jan Ludvík z Institutu politologických studií na Karlově univerzitě. Ve vysílání ČT uvedl, že americká vojenská přítomnost, včetně jaderného deštníku, je „hluboce institucionalizovaná“. Dodal však, že v politice i mezinárodních vztazích platí, že je třeba být připraven i na „nejhorší možné scénáře“.
Za předčasnou označil debatu premiér Petr Fiala (ODS). Uvítal však ochotu Francie nabídnout svůj jaderný potenciál, zároveň však považuje zachování transatlantické vazby za nutnost. Podle Fialy je potřeba autonomní systémy vytvářet až ve chvíli, kdy Američané oznámí, že se z některé oblasti stáhnou.
Macron spojuje příjemné s užitečným, říká Bříza
Macronova slova si Bříza vysvětluje jako „spojení příjemného s užitečným“ – na jedné straně francouzský prezident reaguje na nevyzpytatelnost Donalda Trumpa a využívá obavy Evropanů z nejistoty v transatlantických vztazích, na straně druhé hledá partnera, který by s ním sdílel enormně vysoké náklady na udržování jaderného arzenálu. Připomněl, že už v roce 2007 Francie nabídla Německu sdílení svých jaderných zbraní, avšak tehdejší kancléřka Angela Merkelová tento návrh rezolutně odmítla.
Politolog Ludvík ve vysílání ČT24 vznesl otázku, před čím by měl francouzský jaderný arzenál vlastně odstrašovat. I s relativně malým počtem hlavic je Paříž schopná odradit „někoho rozumného“ od napadení svého území či nejbližších spojenců. Vyvstává však otázka, kterou analytici mezinárodních vztahů řešili už v období studené války – zda by potenciální agresor uvěřil, že je Paříž ochotná riskovat vlastní existenci „například kvůli existenci Rigy“.
Ludvík dodal, že v případě menší agrese, například napadení Pobaltí Ruskem, není jaderné odstrašení konvenčního útoku tak věrohodné.
Bříza upozornil, že v rámci programu jaderného sdílení NATO jsou americké jaderné zbraně umístěny v Německu, Belgii, Nizozemsku, Itálii a Turecku. Sdílení v rámci Aliance spočívá v tom, že k jejich použití je nutný souhlas jak ze strany USA, tak ze strany hostitelské země, která disponuje nosiči těchto hlavic. Pokud by se však francouzský jaderný deštník rozšířil, rozhodování by bylo výhradně v rukou Elysejského paláce. „Sdílení v rámci NATO je nejefektivnější,“ míní Bříza a dodává, že francouzský návrh je spíše „politickým gestem“.
Pro zvýšení efektivity francouzského jaderného odstrašení by sice mohla být navázána spolupráce s druhou evropskou jadernou mocností, Velkou Británií, která disponuje arzenálem 225 jaderných zbraní, z nichž je aktuálně nasazeno 120. Problematické však je, že pouze Francie je schopna umístit své hlavice na území jiného státu, jelikož vedle ponorek spoléhá také na letky Rafale, zatímco Londýn disponuje výhradně ponorkami.
Francouzské vzdušné jaderné síly navíc spadají do kategorie taktického jaderného arzenálu s dosahem několika set kilometrů, a nemohly by tak sloužit k odstrašení agresora v takové míře jako americký jaderný deštník.
V případě, že by se tak naplnil „nejčernější scénář“ a Amerika by své jaderné zbraně stáhla, byla by Evropa se svými jadernými silami vůči Rusku v oslabení „drtivých deset ku jedné“, upozornil Bříza. Rusko má totiž rozmístěno nejméně 1600 hlavic a dalších téměř 2800 má k dispozici ve skladech. Naproti tomu Francie disponuje celkem 290 jadernými hlavicemi. „Rusko by této taktické převahy rétoricky využívalo,“ dodal Bříza.
Čtyři ponorky a čtyřicet letounů Rafale
Paříž začala svůj jaderný arzenál rozvíjet původně v reakci na hrozby studené války a zároveň jako snahu vyhnout se závislosti na USA. Oficiálně se jadernou mocností stala v roce 1960 a dnes disponuje čtvrtou největší jadernou silou na světě. Francouzské jaderné odstrašení je založeno na vzdušných a námořních silách. Většina hlavic je určena k vypuštění pomocí ponorkových balistických raket, zatímco zbytek je nesen stíhacími letouny Rafale na střelách s plochou drahou letu. Do roku 1996 měla Francie k dispozici také pozemní balistické rakety s jadernými hlavicemi, které však zcela zrušila.
Jaderná ponorková flotila zahrnuje čtyři ponorky, jež tvoří hlavní součást francouzského jaderného odstrašení a představují přibližně 80 procent celkového arzenálu. Flotila je umístěna na poloostrově Île Longue u Brestu v Bretani, přičemž od roku 1996 je neustále zajištěna přítomnost alespoň jedné ponorky na moři.
Vedle této námořní síly se Paříž spoléhá také na své letectvo, které provozuje čtyřicet letounů Rafale, schopných nést a doručovat jaderné hlavice. Jedna letka je umístěna i na jediné francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle, která je rovněž schopná nést jaderné zbraně. Právě tyto letouny by v případě potřeby mohly být umístěny na území jiného státu a tím by se rozšířil francouzský jaderný deštník.
Francie uplatňuje doktrínu „přísné dostatečnosti“, která spočívá v udržování arzenálu na nejnižší možné úrovni, odpovídající strategickému kontextu. Její jaderná strategie je čistě obranná a použití jaderných zbraní je povoleno pouze „v extrémních situacích legitimní sebeobrany“. Rozhodnutí o použití zbraní náleží francouzské hlavě státu.
Na rozdíl od Velké Británie není Francie členem jaderné plánovací skupiny Severoatlantické aliance, jejíž hlavice jsou vyráběny ve Spojených státech. Francouzské jaderné zbraně jsou vyvíjeny na vlastním území a nepodléhají závazkům vůči NATO.
Přesun britských ponorek podléhá schválení USA
Naopak, Velká Británie se spoléhá na USA, jelikož na jejích ponorkách jsou umístěny mezikontinentální balistické rakety Trident II v rámci společného programu obou zemí. „To znamená, že jejich přesun na území cizího státu, případně poskytnutí cizímu státu, by podléhalo schválení USA,“ uvedl expert na jaderné zbraně Bříza.
Londýn aktuálně disponuje arzenálem 225 jaderných zbraní, z nichž 120 hlavic je rozmístěno výhradně na ponorkách Vanguard. Britský rozmístěný jaderný arzenál je tak nejmenším ze všech jaderných států. Jeho flotilu tvoří čtyři ponorky, z nichž každá je schopná nést až šestnáct raket. Od roku 2019 však každá ponorka nesla maximálně polovinu možného množství. V roce 2021 britská vláda rozhodla, že již nebude zveřejňovat přesný počet rozmístěných raket na nosných ponorkách.
Londýn nezastává politiku nepoužití jaderných zbraní jako první (no-first-use policy), ale uvádí, že jaderné zbraně použije pouze v extrémních případech sebeobrany, včetně obrany svých spojenců v NATO. Standardní praxí britské vlády je mít vždy jednu ponorku na hlídkové misi. Vláda však tvrdí, že rakety na palubě nejsou v pohotovosti a jejich odpálení by vyžadovalo několik dní přípravy.
Francouzská jaderná doktrína umožňuje použití jaderných zbraní jako první v případě obrany životně důležitých zájmů země. Jestliže ale podle Paříže odpovídá 290 jaderných hlavic hodnotě, kterou Francie přikládá obraně své vlastní existence, podle webu The Conversation je otázkou, zda je toto číslo dostatečné k tomu, aby celý evropský kontinent mohl potenciálně spoléhat na francouzský jaderný deštník.
Evropské jaderné síly jsou pouze doplňkem těch amerických
Zároveň samotná existence těchto dvou nezávislých jaderných států je vnímána jako doplněk amerického strategického postoje a jako faktor, který komplikuje kalkulace potenciálního protivníka. Velká Británie a Francie tak neposkytují rozšířenou odstrašující sílu stejným způsobem jako Spojené státy v rámci NATO.
Centrum pro strategická a mezinárodní studia také upozorňuje, že struktura arzenálů a jaderných doktrín Francie a Velké Británie je taková, že je nepravděpodobné, že by tyto země mohly nebo chtěly nahradit americkou rozšířenou jadernou odstrašující sílu. Důvodem je velikost arzenálu obou zemí, která v součtu neodpovídá silám rozmístěným Spojenými státy (1700 hlavic), ale i rozdíl v typu jaderných sil. Spojené státy rozmístily v Evropě jaderné zbraně určené k leteckému nasazení, zatímco Francie a Velká Británie se primárně spoléhají na námořní odpalovací prostředky.
Nejdůležitější překážkou jsou podle centra nakonec i samotné doktríny obou zemí. Velká Británie sice výslovně uvádí, že její jaderné síly jsou určeny k obraně NATO, ale nemá v plánu rozmisťovat své jaderné zbraně v jiných zemích, a Francie se neúčastní jaderného plánovacího výboru NATO a její doktrína klade důraz na nezávislost rozhodování.
Pokud by k rozšiřování francouzského jaderného deštníku nad Evropou skutečně došlo, zvyšování kapacity by vyžadovalo čas a značné rozpočtové úsilí, aby došlo k navýšení počtu raket a nosných letounů. Spolu s výstavbou nové infrastruktury v evropských partnerských zemích by se náklady mohly vyšplhat přes 10 miliard eur ročně (přibližně 250 miliard korun), a to bez započítání nepřímých výdajů na údržbu a logistiku.
Případné rozšíření francouzského arzenálu by vyžadovalo mimo jiné vytvoření dalších zásob štěpného materiálu a zvýšení počtu ponorek s balistickými raketami.
