Peter Demetz je jedním z posledních lidí, kteří zažili meziválečné Brno. Světově uznávaný odborník na náročná témata literární teorie a překladatelství, profesor z jedné z nejprestižnějších univerzit americké Yale Peter Demetz strávil v Brně nádherné dětství, ale také chvíle strachu a nejistoty. Gestapo ho zatklo kvůli podezření z odbojové činnosti a věznilo v Praze, Osvětimi a také na brněnském Cejlu.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Příběh profesora Petera Demetze se začal psát v roce 1927, kdy se jako pětiletý s rodiči přestěhoval z Prahy do Brna. Tatínek Hans Demetz se tam stal ředitelem Spojených německých divadel. „To byla nejšťastnější léta mého mládí. V Praze byla válka, já jsem byl položid, a to už nebylo tak krásné. Kdežto v Brně to bylo idylické, já jsem chodil bruslit, lyžovat a do bijásků. O tom jsem pak napsal, jsem znalec starých brněnských bijásků,“ říká s úsměvem Peter Demetz.
Brno mělo víc než padesát biografů ve městě i na předměstí. První revoluce přišla ve 30. letech, kdy se postavily nové biografy jako Alfa uprostřed města. „Hrávaly se všechny možné filmy, od českých přes německé, francouzské, italské. V Brně byl absolutně moderní program. Já jsem měl černou knížku, kde jsem zapisoval, kolikrát a kam. A spolužáci ve třídě taky měli černé knížky, a to byly závody, kdo více jde do biografu. No byl jsem v biografu tak třikrát, čtyřikrát týdně,“ vzpomíná Peter Demetz.
Maminka s babičkou zahynuly v koncentračních táborech
Pak ale přišla válka a v prvních dnech okupace se rodina přesunula zpět do Prahy. Maminka s babičkou musely kvůli židovskému původu do transportu. Tehdy je Peter viděl naposledy.
On sám byl jako syn Židovky totálně nasazený nejdřív v Německu v továrně Siemens, pak mu otec sehnal práci v knihkupectví v Praze. Než si tam pro něj přišlo gestapo pro podezření z odbojové činnosti. To se naštěstí nepotvrdilo.
„Nejdřív jsem byl v míšeneckém lágru v německém Slezsku na práci, tam mě zatklo gestapo. Přišli si pro mě, že mě potřebují na výslech v Praze. Byl jsem v různých vězeních, kde jsem čekal na transport měsíc, mimo jiné jsem byl v Osvětimi, ale na policejní stanici, ne v lágru. Pak jsem byl v Brně,“ popisuje pamětník.
Do Osvětimi a na Cejl se dostal kvůli provokaci gestapa
Strávil tehdy čtrnáct dnů ve věznici na Cejlu. „Byl jsem v transportu, takže jsem nebyl obyčejný vězeň. Oni mě drželi trochu stranou, abych byl živý, než se dostanu na pražské gestapo. Vím, že ve středu bylo holení a břitva byla tupá, už to bolelo. Ale jídlo si nepamatuju. Vzpomínám si na ruského důstojníka letectva, který vykládal svoje dobrodružství a měl četné posluchače, vykládal, jaké to bylo na frontě. To bylo v roku 1944 v zimě, už to bylo jasné, jak to dopadne,“ říká Peter Demetz.
Cestu po věznicích po celém Česku i Německu přežil. Jako řadu dalších ho ale po nich gestapo vláčelo zbytečně. „Mě vyslýchali a k ničemu to nebylo, protože jsem nic nevěděl. Pak vyšlo najevo, že jsem byl ve spojení se skupinou, kterou si založilo gestapo samo, aby zjistilo, kdo byl pro a kdo proti,“ vysvětluje.
Za hranice se dostali až napodruhé
Když válka skončila, vrátil se ke svému oblíbenému studiu. Filosofii ho učili profesoři Ladislav Rieger nebo Jan Patočka. Začal se učit také angličtinu a němčinu. Právě v těchto dvou jazycích později za oceánem napsal své knihy.
Cesta za svobodou z komunisty ovládané země ale nebyla ani v jeho případě jednoduchá. První pokus o útěk krátce po převratu v roce 1948 skončil pro něj i jeho tehdejší ženu fiaskem. „Někdo nám řek: Musíte tam na tu boudu v horách a tam máme člověka, který vás převede. Všechno jsme prodali, abychom měli peníze, ty jsme odevzdali. Tři dny jsme seděli v boudě, strašně jsme se báli, a nikdo nás nevyzvedl, tak jsme museli zpátky do Prahy a předstírat, že jsme byli na výletě. Pak jsme našli další spojení přes Klatovy, a to vyšlo,“ popisuje nelehkou cestu za hranice.
Dostali se do Německa, kde se po měsících práce v mezinárodní uprchlické vesnici ocitl v kulturní redakci rádia Svobodná Evropa, odkud každý pozdní večer vysílal pásma o literatuře. Studium mu ale chybělo, a tak se v roce 1953 vydal za oceán.
Univerzitní profesor na Yale pracoval nejdřív jako liftboy
Literární vědec nejprve pracoval jako liftboy, na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku a později i na univerzitu Yale v New Havenu ale našel cestu velmi brzy. „Já myslím, že se mi nejvíc líbilo na Yale university v New Havenu, protože měla úžasnou knihovnu. Ten akademický život se konal skutečně na univerzitě, to byl anglický systém, kde profesoři měli obědy se studenty nebo večeře, všechno se to konalo na kolejích,“ popisuje.
Z Petera Demetze se stal jeden z nejuznávanějších odborníků na Franze Kafku, Reinera Maria Rilkeho a celkově na náročná témata literární teorie a překladatelství. V současné době žije a bádá v New Brunswicku, hodinu cesty vlakem od New Yorku. Přestěhoval se sem kvůli své přítelkyni Paole. Profesorka germanistiky a italštiny vyučuje na zdejší univerzitě.
Peter Demetz své oblíbené literatuře i v šestadevadesáti letech věnuje až šest hodin práce denně. „Mě bavil film, napsal jsem poslední knížku, která vyjde ve Vídni, jmenuje se Diktátoři v biografu. A je to o Leninovi, Mussolinim, Hitlerovi, Goebelsovi a Stalinovi, co viděli, jaké filmy, co se jim líbilo a nelíbilo, taková biografická studie,“ popisuje.
I do Brna, města svého mládí, se ale rád alespoň jednou za rok vrací. „Brno se mi líbí víc než Praha, protože v Brně není ten mezinárodní turismus, který všechno obklopuje a plní ulice. V Brně je pár Vídeňáků na nákupu, jinak je to studentské město,“ uzavírá.
