Zásadní změna v Rusku podle něj není možná jinak než palácovým převratem. „Největším štěstím pro Rusko by bylo, kdyby se k moci prodral nějaký nový Gorbačov, který by ale chápal realitu své země a národa,“ říká komentátor Českého rozhlasu Plus Libor Dvořák, který se dlouhodobě zaměřuje na bývalé sovětské republiky. I o Rusku mluvil v podcastu Background ČT24.
Do Sovětského svazu se Libor Dvořák dostal na přelomu 50. a 60. let se svým otcem, který pracoval jako velvyslanec na československé ambasádě v Moskvě. „Uviděl jsem docela něco jiného, než nám pravila propagandistická nalejvárna,“ shrnuje svoje dojmy z tehdejšího Ruska, ve kterém jsou podle něj dodnes vidět velké rozdíly mezi metropolí a zbytkem země.
Na Rusko ale nezanevřel a po návratu do Československa vystudoval na Karlově univerzitě ruštinu. Z té později začal překládat a její znalost používal i při práci v časopise Sovětská literatura. „V 70. a 80. letech jsem byl přesvědčen, že budu především překladatelem. Hodně jsem překládal tehdejší soudobou sovětskou literaturu,“ vysvětluje s dovětkem, že se snažil překládat zejména kvalitní knihy, a ne ideologická díla.
V redakci časopisu Sovětská literatura prožil Dvořák i sametovou revoluci v roce 1989. „Byli jsme tehdy s kolegou Milanem Tokárem na služební cestě v naší moskevské redakci, od 19. do 30. listopadu,“ vzpomíná s tím, že sovětská televize – na rozdíl od té československé – pokrývala revoluční události od začátku.
Bezmezný obdiv nebo bezmezná nenávist
Do novinařiny poprvé nakoukl v roce 1992, když úspěšně prošel konkurzem v České televizi. V ní ale vydržel jen rok, než odešel do nově vznikajícího rádia Alfa. „To mělo čistě pragmatické důvody, protože v ČT byly velmi nízké platy,“ usmívá se Dvořák, který se ale pak na Kavčí hory zase vrátil. „My, kterým je bližší veřejnoprávní zpravodajství, jsme se pokojně vrátili tam, odkud jsme původně utíkali.“
Zatímco v Alfě se věnoval veškerému zahraničnímu zpravodajství, tak v České televizi a poté v Českém rozhlase, kde působí dodnes, se Dvořák zaměřuje výhradně na postsovětský prostor. Zahraničním zpravodajem se ale nikdy stát nechtěl, přestože takové nabídky měl. „Měl jsem pocit, že jsem si toho sovětského a postsovětského prostoru užil v životě dost,“ odpovídá, i když připouští, že to možná byla chyba. „Dorůstaly děti, což by se nějak zvládlo. Ale neměl jsem puzení tam odjet na stálo.“
Od roku 2013 pracuje v Českém rozhlase Plus, často ale komentuje aktuální události také v jiných médiích. Dostává hodně reakcí od diváků a posluchačů, některé i na živo. „V roce 2014 jsem potkával na ulici lidi, kteří mně sprostě vynadali z očí do očí. Teď bych řekl, že se děje pravý opak. Oslovují mě lidé v tramvají a vyslovují se k mé práci s velkým uznáním. Musím se přiznat, že mě to těší víc, než když mě chválí moji šéfové,“ usmívá se.
Dvořákovi přicházejí i vulgární reakce, ty ho ale příliš nepřekvapují. Rusko totiž podle něj vyvolává v Česku silné emoce. „Bezmezný obdiv nebo bezmeznou nenávist, často nic mezi tím,“ dodává. Lidé si tu navíc podle něj často stěžují, v čemž se mimochodem liší od Rusů, kteří třeba státní moc většinově vždy akceptovali.
Revoluce v Rusku je nemyslitelná
Důsledkem tohoto přístupu je podle Dvořáka i válka proti Ukrajině, kterou v ruských médiích pomáhají obhajovat i tamější novináři. „Jsou tací, kteří jsou poslušní slouhové režimu. Jsou tací, kteří mají jisté pochyby, ale drží krok. A pak jsou ti, kteří to nedělají z přesvědčení a oscilují na hranici, jestli mají zůstat a měnit putinismus zevnitř. To je ale samozřejmě nesmysl,“ podotýká komentátor, který současně upozorňuje na to, že dělat v Rusku investigativní novinařinu je nebezpečné. „Mám doma v počítači dlouhé seznamy ruských novinářů, kteří evidentně zemřeli násilnou smrtí jenom kvůli tomu, čím se zabývali.“
To, že média ovlivňují veřejné mínění, pochopil podle nositele Ceny Rudolfa Medka i ruský prezident Vladimir Putin. Proto začal postupně nezávislá média omezovat, řadu z nich pak donutil odejít do zahraničí. „Právě tomu vděčí za své současné výsledky v průzkumech veřejného mínění. Jaké je a bude Putinovo skutečné postavení v Rusku, se dozvíme až tehdy, až jeho moc oslabí natolik, že buď bude muset odejít, nebo vznikne nějaký kolektivní orgán jako v dobách Brežněvova politbyra,“ myslí si Dvořák.
Problémem podle něj je, že řada kritiků Putinova režimu už žije v zahraničí. „Po pravdě řečeno si myslím, že změna v Rusku není možná jinak než palácovým převratem, na který jsem až doposud neviděl lidi. Teď bych je možná začínal vidět, ale velkou radost z nich nemám,“ naráží například na takzvaného Putinova kuchaře Jevgenije Prigožina či čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, kteří v poslední době kritizovali ruskou armádu.
„Revoluce není v tuto chvíli možná, je nemyslitelná,“ odvozuje Dvořák. „Největším štěstím pro Rusko by bylo, kdyby se k moci prodral nějaký nový Gorbačov, který by ovšem uměl více dbát o to, aby si udržel své postavení, a který by chápal realitu země, ve které žije,“ dodává komentátor, podle kterého je ale v Rusku možné úplně všechno.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundclound, Podcasty Google a Apple Podcasts.
