Kam až novinář může zajít, do jaké míry má být účastníkem akce, kdy už je reportování na hraně nebo za hranou zákona? Otázky, nad kterými řadu let diskutují mediální analytici. Teď znovu vyvstaly v terénu a odpovědi byly opět různé. Do konfliktu s policií se první zářijový víkend dostali tři novináři, kteří pokrývali dění kolem demonstrace ekologických aktivistů u lomu Vršany u Mostu. Dva z nich na výzvu lom opustili, třetí zůstala s demonstranty a jako s demonstrantkou s ní policisté zacházeli. Jaký postup byl správný? Tématu se věnoval nedělní Newsroom ČT24.
Pro ekologické aktivisty to byl jeden z vrcholů jejich činnosti, pro novináře to byla automatika – sledovat situaci, ptát se obou stran sporu a o tom nejdůležitějším informovat veřejnost. V severočeských Vršanech bylo novinářů několik, většinu z nich při postupu s aktivisty zastavila cedule zákaz vstupu. Dál do lomu pokračovali tři – redaktor Českého rozhlasu, reportérka časopisu A2larm a fotograf Deníku Referendum.
„Považuji za samozřejmou součást novinářské práce být všude tam, kde se něco děje. Pokud bychom tam nebyli, tak budeme odkázáni jenom na záběry aktivistů nebo na záběry policie. A takové záběry mají k nezávislosti pochopitelně daleko,“ vysvětluje rozhodnutí pokračovat i přes zákaz vstupu Ondřej Novák z Českého rozhlasu.
V lomu byli necelou hodinu, pak jim policie dala na výběr – buď místo opustit, nebo se nechat zadržet. „Já s ním (velitelem zásahu, pozn. red.) vedla debatu, že tam dělám svoji práci a potřebuji dohlížet, co tam budou dělat, že jsem veřejná kontrola,“ vysvětluje Saša Uhlová z časopisu A2larm, proč se jako jediná rozhodla na místě zůstat.
Zákaz natáčení
Podle jejího vyprávění ji policisté zařadili mezi další zadržené a zakázali jí pořizovat jakýkoli záznam. Vše se podle ní mělo odehrávat jinak. „Bylo by normální, že policie řekne novinářům 'jděte třeba tam, teď to tady bude nebezpečný', ale nechá je dokumentovat situaci,“ dodává.
S tím s ní souhlasí také Ondřej Novák, který se nakonec rozhodl lom opustit. „Já jsem tam s aktivisty i s policií. Já jsem tam jako nezávislý prvek, já jenom doprovázím. Nejsem účastník blokády nebo protestu. Já tam jako novinář nic neblokuji. Já stojím kousek stranou, pozoruji, co se děje, natáčím rozhovory, natáčím zvuky,“ vysvětluje.
Policie to ale vidí jinak. Podle ní nikdo z novinářů neměl vstupovat za zákaz. „Já bych, prosím, požádal o to, abychom nerozlišovali českou veřejnost na běžné občany a novináře. Neměli v místě co dělat a vůbec nebylo podstatné, jestli to byli novináři, pekaři, cukráři nebo automechanici. Zkrátka byli v místě, kde být nesmějí, a policie v tomto případě nemůže rozlišovat, zda se jedná o jakékoli jiné povolání nežli novinářské,“ vysvětluje důvod chování policistů vedoucí oddělení tisku Policie ČR Ondřej Moravčík.
Co vyřeší vesta s nápisem press?
V tomto konkrétním případě se na stranu žurnalistů přiklání také odborník na etiku médií z Masarykovy univerzity Jan Motal. „Veřejnost má právo vědět, co se děje, a to i při demonstraci na soukromém pozemku. Novinář by v takových situacích měl mít na sobě vestu press a na případnou výzvu policie se prokázat například novinářskou legitimací. Pokud to udělá, nezpůsobuje škodu a neúčastní se aktivně demonstrace, tak nevidím důvod, proč by nemohl dokumentovat, co se děje,“ říká. V opačném případě může podle něj vzniknout dojem, že policie chce něco tajit nebo skrýt.
Podle Moravčíka ale ani takové označení osoby jako novináře věc neřeší. „V případě, že byste se chtěli dostat do objektu, kam nesmíte, tak ani tam vás vesta press neopravňuje ke vstupu. A tady v tom případě to tak bylo,“ oponuje policista.
Například Etický kodex Syndikátu novinářů mluví jen obecně o tom, že „nepoctivost prostředků je třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace“.
Každý takový případ pak většinou rozřeší až nějaký správní úřad nebo soud. „Velmi často to posuzuje ve prospěch novináře, protože svoboda slova je hodnota, která musí být v demokratické společnosti zajištěna,“ říká etik Jan Motal.
