Nová vlna tuzemského politického umění ukazuje, jak hluboce je u nás vžité Werichovo varování před „srážkou s blbcem“. Jenomže blbec je u nás vždycky ten druhý. A politici bez výjimky.
Nejprve aktuální šprýmaři Ztohoven – na Facebooku má mimořádný ohlas jejich „morální reforma“, kterou esemeskami navrhli členům parlamentu. Dopodrobna vysvětleno zde. Ohlas je vysvětlitelný - frustrací z politiky a škodolibou radostí z provedení. Každý, kdo se dnes zastane otloukánka, dlouho posmívaného a zlehčovaného slova „morálka“, je novodobý disident. Co by se muselo stát, aby Petr Nečas vyťukal do mobilu „Nasi politice chybeji pevne humanitni idealy“ a odeslal zprávu předsedkyni Poslanecké sněmovny? Kdyby se politici začali v esemeskách starat o „morální obrodu země“? Není to vlastně děsivá představa? Odkud se bere nebo kdo dohaduje morálku a co lidi vede k tomu, že nekradou a nepodvádějí? Tak daleko rozvaha u Ztohoven nejde. K tomu první píseň, kterou si můžete poslechnout tady.
Dva sympatičtí lidé ve střízlivě pojatém klipu lakonicky konstatují, že jsme se ocitli v … slepé uličce. Když zpívají „zvolili jsme je sami a psi hrají kdo s koho/ rozkrádaj naši zemi“ – je v tom slyšet Karel Kryl a Miloš Zeman v 90. letech. Jenomže zatímco zahořklý prorok i asociální trousič bonmotů vášnivě okopávali své záhonky zeměžluče, tahle písnička jen rozhodí bezradně rukama: „Cesta tady není, dokud vládnou morálně pokroucení“. Copak nestačila jedna patetická výzva „Děkujeme, odejděte?“ A který mesiáš nás zbaví těch pokroucených stvůr?
Je nefér připomínat z díla „moudrého klauna“ zrovna tohle. Ale kdyby nás politici neokrádali, tak budeme mít všichni dost, nebo ne? „Nejhorší je srážka s blbcem,“ cituje se Jan Werich. Potíž je v tom, že tím blbcem je vždycky ten druhý. Co když se třeba srazí dva vyznavači stejného hesla? Hlavolam neodradí od jedné nesporné výhody – můžeme být blbostí druhého pohoršeni, hořet spravedlivým hněvem. Podle jednoho českého romanopisce vyvolává kýč dvě slzy dojetí. První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhou slzu pak člověk uroní nad sebou – jak je krásné být dojatý dětmi běžícími po trávníku! Ta druhá slza dělá z kýče kýč. Dojetí nahraďme pohoršením a nic se nezmění. A to uspokojení nad vlastním pohoršením z tuzemské politiky zas dělá kýč z celé té nové vlny uměleckého protestování.
„Až ti voli po volbách povolí…“ Další písničkářský sympaťák a další srážka s politiky – blbci. Kdyby si ten dobrý lid jednou mohl vládnout konečně sám, bez těch „morálně pokroucených“ nahoře! Kdysi to ještě za živa vyjádřila v jedné předvolební debatě herečka Helena Růžičková, v 90. letech kandidující do Senátu: Obyčejní lidi se vždycky nějak dohodnou. Mimochodem, jediné Heleně Růžičkové se v televizní debatě povedlo rozzuřit svými názory pátera Halíka, zmínka zde ve 37. minutě.
A nakonec, aktuální protestsong s evangelijním slovníkem. Úplatky jsou pro naše politiky chlebem, peněžní desátky nárokem a bažení po nich povahovým rysem politiků.
Sečteno, nová vlna českého politického umění je jen upgradovanou verzí českého mýtu o dobrém lidu, kterému vždy vládne nějaký ten vykuk, tyran a korupčník. Protestsongy na tohle téma jsou samozřejmě zbytečné. Psaná z pozice morální převahy nebude přesvědčivá ani řádka.
