Seismograf ukazuje – znovu se blíží zemětřesení kolem pražské Prague Pride (13.–19. srpna). „Vykroucené buzny“, jak si sami říkají ti nejextrovertnější mezi homosexuály, nejspíš chystají barevnou show pro alegorické vozy v průvodu. Na Hradě patrně povytáhnou obočí nad propagací arogantního homosexualismu. Ne, že by takový neexistoval, ale je nejspíš vzácnější než bajky o prezidentech a letuškách. Méně slitovní křesťané budou doufat, že na tu gay a lesbickou parádu udeří blesk z nebe, případně se otevře země a zmizí v pekle. Ale proč o tom psát v hudebním blogu?
Vizinoviny se necítí povolané ani kompetentní k tomu, aby tu rozebíraly sexualitu nebo etiku. Ale jedno vědí zcela jistě - bez hudby gay a lesbicky orientovaných umělců a umělkyň, bez těch zpráv z „druhého břehu“, citlivosti i výstřednosti by byla pop music šedivá a nudná. Co třeba tenhle sebelítostný narcis, senzační Morrissey?
Ano, pouští se za nás „obyčejné“, kteří samolibost a sebelítost pracně maskujeme, na minové pole. Zde Morrisseyho hudební příbuzný, dítě z dobré rodiny písničkářských veličin Wainwrightových a McGarrigleových. Komický talent Heleny Bonham Carterové je bonus k výbornému klipu:
Jak říká sarkastický i sentimentální plebejec i snob Morrissey v jiné písni, „láska přichází z nečekaných míst“. Tak třeba tohle: Je to hlas muže, ženy, nebo spíš anděla?
Bratři a sestry, zpěvák Antony Hegarty:
Zůstaňme v New Yorku, ale dlouho před Antonym Hegartym, v polovině 70. let. Co má společného beatnický básník Allen Ginsberg s tepem prvních, undergroundových discoklubů? Klasicky vzdělaný hudebník a komponista s beaty taneční hudby? Violoncellista Arthur Russel stihl tyto světy spojit do čtyřicítky, kdy roku 1992 zemřel na AIDS. Zbyla nadpozemsky krásná hudba.
Úzkostný perfekcionista za života mnoho nahrávek nevydal. Toto je amatérské video k písni z posmrtně vydané kompilace Svět Arthura Russela (2004):
Kanaďanka k.d. lang kdysi, počátkem 80. let, vtrhla na scénu s vtipným konceptem: Co se stane, když si všechny ty macho koncepty urostlých kovbojů a sinatrovsky uhlazeného machismu přivlastní děvče? „Jak se máš, kočičko?“ Takhle se ptal „velšský tygr“ Tom Jones….
… a takhle vtipně zní stejná otázka od k.d. lang:
Zůstává tajemstvím, jak je možné, že písně o manželských trablech zní tak zajímavě právě od lesbické zpěvačky, jakou je k.d. lang. Zde milostný song o ženě, která odchází. „Snubní prstýnek jsem ti tu nechala. A prosím tě – nekuř v posteli.“
Že je to umění dekadentní a zvrhlé, jak ostatně argumentovaly všechny ideologie 20. století, po kterých zůstaly miliony obětí? Není spíš dekadentní a zvrhlá nemužnost, která bere svět nejasných rolí a identit jako ohrožení a zpochybnění své maskulinity? K tomu jedna countryová písnička přímo z Nashville. Písničkářku Mary Gauthier kdysi jako svého předskokana přivezla do Prahy kapela Walkabouts.
Končí Vizinoviny, s vděčností věnované gay, queer a lesbickým umělcům před druhou pražskou Gay Parade. Ne snad jako přitakání ideologii toho či onoho směru, ale jako ocenění té odlišnosti, kterou všichni dnes zmínění a mnozí další do svobodného světa hudby vnesli.
Tipy na další zajímavé písně, stejně jako nesouhlasné názory, jsou vítané na adrese petr.vizina@ceskatelevize.cz.
