„Svobodu si musíš zasloužit,“ říká oceňovaný fotograf Antonín Kratochvíl. Sám se za ní vydal i za cenu, že možná nikdy nespatří svého prvorozeného syna. Dnes také fotografa. Poprvé se setkali, až když Michaelovi bylo devatenáct. A dohromady je svedl i dokument Andrey Sedláčkové Můj otec Antonín Kratochvíl. Jaké poznání i noční můry přinesl dobrodružný život držiteli čtyř cen World Press Photo, zjistí diváci v kinech od 4. června. Něco napoví i nově zveřejněný trailer.
„Když jsem se poprvé s Antonínem setkala, byla jsem ohromená jeho bouřlivým charakterem. Působil jako lev. Divoký, hlučný, sebejistý. Inteligentní, vtipný, šarmantní. Trochu cirkusák. Provokující. Nikdy patetický. A také dojemný, protože se mi zdálo, že za sebevědomou maskou světáka se skrývá muž, který má strach a překonává ho velkým gestem,“ představuje Antonína Kratochvíla režisérka Andrea Sedláčková.
Hledala prý proto klíč, jak fotografovu tvorbu interpretovat a jeho příběh vyprávět. Zasáhly do něj totiž mnohé historické momenty dvacátého století.
„Jako fotografa ho obdivuju, jako táta moc dobrej není.“ (Michael Kratochvíl v dokumentu)
První roky dětství strávil Kratochvíl v pracovním táboře ve Vinoři u Prahy, kam byl jeho otec s rodinou v padesátých letech vystěhován. V osmnácti emigroval z Československa, kde zanechal svého ještě nenarozeného syna Michaela. „Odešel jsem, než se narodil, protože jsem věděl, že když se narodí, tak už nikdy neodejdu,“ přiznává v dokumentu.
Antonínův syn Michael se až do své puberty domníval, že jeho otec je mrtvý. Po pádu železné opony ale zjistil, že je nejen živý (dokonce, vzhledem k fotografově živelnosti, až moc), ale také ve svém oboru slavný.
„Ihned mě zaujal a zasáhl moment stojící v centru Antonínova života. Opuštění a znovushledání se synem Michaelem. Řekla jsem si, že je možné vystavět napínavý a silně emocionální příběh o sbližování syna s otcem, kdy film může působit i jako určitá terapie,“ očekává režisérka.
O identitě a svobodě
Snímek vznikal od roku 2018 a natáčel se na několika místech v Čechách i ve světě. Začalo se v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil. Filmaři neopomněli ani rakouský uprchlický tábor v Traiskirchenu, který byl první zastávkou při Kratochvílově emigraci. Točilo se také v New Yorku a v Černobylu. Do připomínky jaderné zkázy se opakovaně vrací.
„Vznikl nápad, že bychom si s tátou zajeli někam zafotit, kde to má rád. A můj šílený otec mi nabídl Černobyl. Tak jsem vymyslel projekt, že tam chci fotit tátu, jak fotí destrukci. Protože on ji má rád,“ poznamenává Michael Kratochvíl.
Podle Andrey Sedláčkové je její dokument o hledání identity, jež je i tématem Kratochvílových fotografií, a svobodě, za niž člověk často zaplatí velkou cenu.
Dnes třiasedmdesátiletý tvůrce prošel s fotoaparátem téměř všemi světovými konflikty posledních desetiletí. „Já se dívám na svět, fotím všechno a nezavírám před tím oči jako některý lidi. Fotka je součástí mýho života, já to nerozděluju,“ prohlašuje.
Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý také pro originální snímky hvězd: Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.
Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikl v produkci společnosti Punk Film a v koprodukci s Českou televizí. Doplňuje ho výstava v pražské Leica Gallery, kde jsou vystaveny snímky, které otec se synem během natáčení nafotil. Potrvá do 6. září tohoto roku.
