V úterý večer po těžké nemoci zemřel herec Václav Postránecký. Bylo mu 75 let. Postránecký byl dlouholetým členem činoherního souboru první české scény. Věnoval se dabingu a ztvárnil desítky postav v televizi, filmu i na jevišti. K divácky nejoblíbenějším bezpochyby patří komedie S tebou mě baví svět, diváci ho znají i z filmových pohádek či oblíbených televizních seriálů, například Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto nebo Četnické humoresky.
„Václav Postránecký v úterý 7. května ve 22:40 v kruhu nejbližší rodiny podlehl dlouhému statečnému souboji se zákeřnou nemocí,“ uvedl mluvčí Činohry Národního divadla Tomáš Staněk.
„Byl po celou svou kariéru mimořádný herec se silným komediálním i dramatickým talentem. Byl také aktivním občanem, který se nebál prosazovat své postoje a vykonal mnoho dobrého pro divadelní a hereckou obec. Byl oblíbený a mnozí z nás si vážili jeho přátelství,“ sdělil ředitel Národního divadla Jan Burian. Vyjádřil upřímnou soustrast rodině i českému divadlu.
- Rozloučení s hercem Václavem Postráneckým se odehraje v historické budově Národního divadla ve středu 15. května, na jevišti scény, v jejíž činohře dlouhá léta působil.
Prezidenta Herecké asociace Ondřeje Kepku zpráva o Postráneckého úmrtí podle jeho slov silně zasáhla. „Odešel jeden z největších komediálních herců, jeho smysl pro zkratku a humor byl naprosto jedinečný, vycházel z něj, nebyla to laciná stylizace,“ řekl. „Dokázal kolem sebe šířit dobrou energii a vystihnout to veselé na životě kolem nás,“ doplnil. Ocenil také Postráneckého vypravěčství. „Patřil mezi absolutní špičku lidí, kteří uměli vyprávět,“ podotkl. Postránecký byl jedním z Kepkových předchůdců v čele asociace.
„Mě se to lidsky velmi dotklo, jsem z toho nešťastná,“ řekla Eliška Balzerová, se kterou Postránecký natáčel divácky nejoblíbenější komedii 20. století S tebou mě baví svět. Podle kolegy z Národního divadla Miroslava Donutila byl Postránecký ve své práci perfekcionista, precizní, ctižádostivý a skvělý herec. „Vždycky byl perfektně připravený, vždycky byl na place anebo na jevišti výborný,“ uvedl. „Po málokterém herci zůstane tak velké penzum skvěle odvedené práce jako po Vaškovi,“ podotkl.
Podle režiséra a uměleckého šéfa Městských divadel pražských Michala Dočekala, který působil jako umělecký ředitel činohry Národního divadla, byl Postránecký silná osobnost. „Postupem času mi k sobě otevřel cestu a já poznal, že je nejen velký herec, ale i přemýšlivý a múzický člověk, zcela oddaný své profesi. A tu ovládal skvěle,“ uvedl Dočekal.
- 20:00 ČT 2: Generálka jeho veličenstva (Jiřina Bohdalová a Václav Postránecký ve znamenité komedii Jiřího Hubače o dnech, kdy se na slavného Napoleona zapomnělo (1995)
- 21:30 ČT 2: Arabesky (Václav Postránecký a Viktor Preiss v televizním zpracování povídek Jana Nerudy o jednom vánočním usmíření (1987)
- 20:20 ČT ART: Stáří už mám za sebou… Václav Postránecký (Kdysi zářil jako dětská hvězda. Václav Postránecký vzpomíná na své útlé začátky i herecké osudy, které následovaly)
- 22:25 ČT 1: Úsměvy Václava Postráneckého (Vzpomínka na předního českého herce, člena Činohry Národního divadla)
- 23:05 ČT 1: Zlý dům (Ráno, po bouřlivé oslavě narozenin důchodce Zíchy, je nalezen ve svém bytě jeho přítel Meduna bez známek života. Zapeklitý případ rozplétá nadporučík v podání V. Postráneckého)
Oklikou na jeviště
Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze a po herectví pošilhával od dětství. Začínal v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a zahrál si i v několika filmech (poprvé jako devítiletý v příběhu Konec strašidel, následovaly snímky Punťa a čtyřlístek či Malí medvědáři).
„Nebyl jsem tenkrát herec, ale účinkující. V tom je velký rozdíl. Řada lidí si to plete, protože všichni říkají, že jsou herci, ale mnoho účinkujících jimi není,“ podotýkal ke svým prvním zkušenostem a vůbec k herecké práci Postránecký.
Přestože ho to táhlo ke kumštu, vyučil se zámečníkem. „Byl to požadavek mého otce, který byl hodně levicově orientován a věřil, že dělnická třída bude vždycky vládnout. Trval na tom, že se musím jít vyučit. Tak jsem jeho přání splnil, výuční list jsem mu předal a nikdy jsem to nedělal,“ vysvětlil v roce 2009 v rozhovoru pro Zlínský deník.
Když ho nevzali na DAMU, místo řemesla začal pracovat jako jevištní technik v libereckém divadle a poté nastoupil jako elév v Uherském Hradišti. „První profesionální smlouvu jsem podepsal 14. září 1960 za plat 460 korun měsíčně, ještě jsem z toho půjčoval prachy,“ vzpomínal Postránecký.
Jeho následné divadelní kroky vedly do Brna. „Nemám vysokou hereckou školu, takže mě do začátků uváděli Roman Mecnarovský a Ivan Knotek v Uherském Hradišti. Pak jsem přišel do Brna, kde každý kolega byl profesor na škole, takže já měl problémy. Dokonce si stěžovali studenti, jak to, že přijímají lidi, kteří nemají odborné vzdělání, tím mysleli mě, takže jsem byl ve velikém ohni. Ale nakonec se mi tam podařilo docela navázat kontakty a přesvědčit i takového Sokolovského, a to nebylo lehké,“ upozorňoval Postránecký.
Evžen Sokolovský ho mimo jiné obsadil také do nastudování Shakespearova Snu noci svatojánské, kde se seznámil se svou ženou Helenou, tehdy studentkou baletní konzervatoře.
Nejen ji prý okouzlil svými akrobatickými výkony: „Když jsem totiž po prázdninách předvedl režiséru Sokolovskému, co jsem s gymnastickým olympionikem Růžičkou a choreografy Ogounem a Šprlákem připravil, několik minut neuměl zavřít pusu. Já skákal salta s vrutem, piruety, rondáty. A všechny děti v Brně chtěly hrát divadlo, a jen roli Puka.“
Herecký maximalista
Nelehké začátky bral prý jako zkoušku svého profesního rozhodnutí. „Když toto ustojím, zůstanu u divadla,“ říkal si. A ustál. V roce 1970 se z oblasti vrátil do rodné Prahy, nejprve hrál v Městských divadlech pražských a v roce 1979 se stal členem činohry Národního divadla. Zlatou kapličku už neopustil, i přes změny, jimiž první scéna za tu dobu prošla a s nimiž ne vždy souhlasil.
V Národním se zapsal rolemi v Našich furiantech, Králi Learovi, Ze života hmyzu nebo Věci Makropulos. Z novějšího repertoáru už s vážnými zdravotními problémy hrál třeba Winstona Churchilla v představení Audience u královny.
„Dělá se mi dobře s každým režisérem – ne vždy se ale práce daří a ne vždy je mnou režisér nadšen,“ přiznával. S potěšením se při práci potkával například s Miroslavem Krobotem, který v Národním působil v první polovině devadesátých let. Považoval ho za stejného maximalistu, jako byl on sám. Byl to také Krobot, kdo Postráneckého obsadil do Gogolovy Ženitby, za niž herec získal svou jedinou Cenu Thálie.
Za nejlepšího kritika ovšem považoval diváka. „Divadlo není o vůli umělců se předvádět, ale o ochotě diváka to přijmout. Nikdy není vina diváků v tom, že nerozumí. Já totiž mám vždycky pár měsíců na to všechno pochopit, ale oni (diváci) to musí pochopit za dvě hodiny,“ říkal.
S tebou mě baví svět
Právě diváci zvolili za veselohru minulého století komedii S tebou mě baví svět. S příběhem o zimní výpravě tří otců a jejich potomků si Václava Postráneckého na první dobrou nejspíše mnozí spojí. Postránecký se Zlínskému deníku svěřil, že po smrti Julia Satinského, který spolu s ním a Pavlem Novým vytvořil v komedii hlavní mužský trojlístek, nabídl režisérce Marii Poledňákové námět na pokračování. Ona se ale ke slavnému filmu z roku 1983 už prý vracet nechtěla.
„Myslím, že pro ni bylo důležité, že film byl její dítě a takhle najednou by ještě dostala nějakou kukačku do hnízda,“ vysvětlil si režisérčino rozhodnutí Postránecký. „Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Říkala: Tohle oživovat nebudu, ale mám v hlavě něco jiného. Napsala Krokodýly a vrátila se k filmu. Takže v tom vidím svoji malou zásluhu, že jsem Marii Poledňákovou vrátil do biografu,“ dodal s odkazem na rodinnou komedii Jak se krotí krokodýli.
V jejím prvním porevolučním snímku, jímž se Poledňáková pokusila navázat na tradici komediálních rodinných příběhů, si také zahrál. Už ne tátu, ale dědečka.
Divadlo, film, televize i dabing
Pro kina či (především) televizi od své první, dětské role v roce 1952 prakticky točit nepřestal. Objevil se mimo jiné v řadě televizních seriálů, například Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto, Zlá krev, později Cukrárna či Vinaři; hrál i ve 30 případech majora Zemana. Diváci ho znají i z pohádek (Jak se ševcem šili čerti, O myrtové panně, svůj hlas propůjčil loutkové postavičce v Kuky se vrací).
Režiséři ho obsadili i do několika kriminálek (Po stopách krve, Smrt si vybírá, Tajemství zlatého Buddhy). Nezapomenutelný je také jeho generál v Černých baronech. Poslední filmovou příležitost dostal Václav Postránecký v roce 2018 v komediální detektivce Ten, kdo tě miloval, kterou natočil Jan Pachl na motivy knihy Marie Poledňákové.
Mnoho rolí ztvárnil i v dabingu. Jeho hlasem mluvil třeba Peter Sellers, Anthony Hopkins nebo Dustin Hoffman. V roce 2005 obdržel Cenu Františka Filipovského za nadabování Jacquesa Villereta ve filmu Zločin v ráji.
Nestál ale vždy před oponou či před kamerou. Vyzkoušel si i divadelní režii (Ocelové magnólie, Dámský krejčí) a pro televizi natočil horor Travis, k němuž napsal i scénář.
Své umělecké zkušenosti předával jako pedagog filmového herectví na FAMU. Byl také prezidentem Herecké asociace.
