Národní galerie v Praze (NGP) otevírá novou stálou expozici umění dvacátého a jednadvacátého století. Jmenuje se 1939–2021: Konec černobílé doby. Autoři chtějí ukázat, že v dané době existovalo více různých pojetí umělecké kvality paralelně vedle sebe.
„Název Konec černobílé doby může nést mnoho obsahů. Je i heslem shrnujícím náš přístup. Snažíme se překročit jednoduchá hodnoticí kritéria založená na protikladech. Období po roce 1939 je umělecky stále živé a má přímý vliv na současnost,“ uvedl ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP Michal Novotný.
Kurátorský tým, který vedle Novotného tvoří Adéla Janíčková a Eva Skopalová, vysvětlují název i jako metaforu dvou protikladů. „Stojíme před nutností překonat polaritu mezi svobodou jednotlivce a zájmem kolektivu, napětím, které utvářelo dvě hlavní společenské ideologie dvacátého století, a z nich vycházející dvě zcela odlišné koncepce toho, co je umění,“ uvádějí.
Oba póly podle nich ve vymezené době, tedy od vyhlášení protektorátu Čechy a Morava až prakticky do současnosti, existovaly spíše jako škála různých stupňů šedi než přímo striktně černá a bílá.
Vystavená díla pocházejí výhradně ze sbírek NGP, bez zápůjček, a doplňují je i příklady dobových výstav a příběhy akvizic. Autoři expozice přiznávají klady i nedostatky sbírkového fondu, kdy se do něj řada děl dostala a řada výstav v galerii se odehrála na politickou objednávku.
Šíma, Šedá i Picasso
To by mělo podle autorů ukázat umění jako svědectví doby, a ne jako fenomén vyvázaný ze společnosti, politiky a ekonomiky. V chronologickém členění může návštěvník sledovat, jak rychle se představa umělecké kvality proměňovala, a to i u jednotlivých umělců.
Zastoupeni jsou třeba Josef Šíma, Toyen, Jan Zrzavý, Pavel Brázda, Ladislav Sutnar, Hugo Demartini, Zdeněk Sýkora, Eva Kmentová, František Skála nebo Kateřina Šedá. Konec černobílé doby dokresluje na tři sta exponátů.
Expozice sice zkoumá české umění, zahrnuje ale i díla zahraničních umělců, která se k českému kontextu vztahují. Například obraz Oskara Kokoschky Červené vejce, jenž je metaforou porcování Československa po mnichovské dohodě, nebo Únos Sabinek od Pabla Picassa. Tento obraz galerie dostala jako symbol podpory v roce 1968 od pařížského galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera.
Novou expozici najdou návštěvníci ve Veletržním paláci. Doplní již existující sbírkové expozice 1918–1938: První republika, 1796–1918: Umění dlouhého století i nově otevřenou expozici 1956–1989: Architektura všem.
