Za výstavou s možná zvláštním názvem Mysův Horn, již nabízí Galerie Středočeského kraje (GASK), se skrývají tři dámy zvučných jmen: Veronika Bromová, Markéta Othová a Kateřina Vincourová. Všechny se na domácí scéně etablovaly v devadesátých letech, expozice tak, i díky svému pojetí, nabízí zajímavé srovnání.
Všechny tři umělkyně ovšem nemají společné pouze počátky své dráhy, kdy „vnesly na českou uměleckou scénu nový výtvarný názor včetně výrazných ženských témat, a otevřely české současné umění světu“, jak uvádí kurátoři Adriana Primusová a Daniel Vojtěch. Současně je spojují úspěchy, všechny se staly finalistkami Ceny Jindřicha Chalupeckého, Vincourová v roce 1996 dokonce jako první žena.
Multimediální instalace Zemzoo od Bromové, která je součástí výstavy v GASK, reprezentovala v roce 1999 české umění na bienále v Benátkách. A také, což není nedůležité, jsou dlouholetými přítelkyněmi – a jejich vzájemný vztah je „podporovaný osobnostní rozmanitostí a různorodostí, ba protikladností přístupů k tvorbě, i spřízněností volbou“. Kutnohorská výstava o tom podává jasné svědectví. Rozhodně nevadí, že se každá z umělkyň věnuje jinému žánru, v GASK jsou tak vidět fotografie v různých modifikacích, skulptury, někdy až spíše objekty, modrotisky, videoinstalace, nalezené objekty i kombinované techniky.
Kurátoři, vedeni snahou ukázat proměny vidění jednotlivých umělkyň, sáhli po jejich „starších“ dílech, jež konfrontovali se současnou tvorbou. A srovnání prokazuje kontinuitu jejich umění.
Možnosti rozhovoru
Celý projekt započal již přibližně před deseti lety, kdy se kurátoři, ještě spíše obecně, zamýšleli nad proměnami obrazu světa, konfrontacemi „vzpomínky s jejím otevřeným současným horizontem a připomínkou cesty, na které jsme životem ‚proletěli‘, aniž bychom si uvědomovali její nesamozřejmou, svůdnou povahu“.
Pracovní název eventuální výstavy tehdy zněl Možnosti rozhovoru, dostatečně široký, aby se s celou koncepcí dalo dál pracovat. Až později po dalších diskusích, se kurátoři rozhodli do svého vznikajícího projektu přizvat Bromovou, Othovou a Vincourovou. Volba, jež se dosti nabízela, totiž souzněla s jejich výchozími úvahami.
Odtud pak již vedla cesta k rozhodnutí opřít se především o tři základní díla, všechna z devadesátých let, a od nich pak vycházet. Konkrétně to byl Pohled do kabiny kapitána Nema (1997) od Othové, Utopia (2000) od Vincourové a Zemzoo (1998) od Bromové. Jsou představena s díly současnými, a to z let 2023 až 2025. Nejedná se přitom o první společné vystoupení těchto tří umělkyň, rozhodně však největší.
Bludná cesta na Mysův Horn
Zvláštní název Mysův Horn vznikl při společných debatách a první jej nejspíš vyslovila Othová. Slovní přesmyčka z výrazu mys Horn může podle Othové „evokovat bludnou cestu“, pro Bromovou je to „hra s otočením naruby a tématem světů za oponou“ a pro Vincourovou znamená Mysův Horn „dezinformaci, chybný kód na cestě s nejistým cílem“.
Kurátorka Primusová ještě dodává: „Mysův Horn je cesta imaginace, dynamická, křehká a nejistá, s překvapeními a s otevřeným cílem.“ Zároveň lze vnímat ve všech vyjádřeních otevřené dveře jak k hravosti, tak k různému prozkoumávání a osahávání (si) reality.
Nemova kajuta, utopie a medvěd
Celou expozici uvádí vstupní instalace, remake původního díla Pohled do kajuty kapitána Nema od Vincourové, dílo impozantní, ale ve své formě prosté – jedná se o plachty mořsky zelené tkaniny, jež vyplňují, jako jakési velké matrace, všechna okna místnosti a evokují pohled z Nemovy kabiny do jeho podmořské říše. Jak píše v katalogu kurátor Vojtěch, „nazelenalé světlo mořského živlu proniká do stinného interiérového prostoru, sugeruje nepoznanou symbiózu a propůjčuje jí alegorický význam moderní melancholie“.
A také diváky vyzývá ke hře fantazie, copak je asi za těmi „okny“, jaká kouzla se tam skrývají? Překvapení, jaká čekala na Nemovy vězně, když je přivedl k velkému oknu svého Nautilu? Anebo, nedejbože, snad nic?
Utopie od Othové sestává z devíti černobílých fotografií, zachycujících vlastně banální pohledy na domy s jejich obyvateli, ovšem posuny v perspektivě i čase zpochybňují naši jistotu nad tím, co vidíme. Anebo, jak říká sama autorka, „jde nejspíše o odklon od pozorovatelské melancholie, sebeprojekce do okolních situací ke konstatování, zaznamenání a předání zprávy“.
Zemzoo od Bromové konfrontuje uvěznění ledního medvěda v newyorském akváriu s fotografiemi vlastního těla, též uvězněného v radikálních bondážích, jež jsou různě digitálně zpracované. Součástí instalace je i možná dvoumetrový objekt, zjevně onen medvěd, vznášející se v prostoru, v němž jako by plaval – a není to, navzdory jeho mončičákové chlupatosti, nic roztomilého.
Čert či Hedy Lamarrová
Tato tři ikonická díla jsou doplněna aktuálními příspěvky. U Bromové jsou to například Multibytosti, velké modrotisky pracující s otisky lidských těl, či Bárka Chaosu, v podstatě vydlabané necky osazené plachtou, pneumatikami a dalšími proprietami, zcela v intencích svého názvu nepříliš použitelná, kombinovaná s videoprojekcí.
Othová doplnila svou Utopii objekty Čert na dovolené a jiné věci, například papírovým hřbetem ještěra položeným na podlaze, dětskými skládačkami postavenými před digitálními fotografiemi na stěně, kdy pracuje s jejich interakcí.
Vincourová pracuje s kulturními stereotypy, když v dílech Hedy Lamarr dnes, eventuálně Hedy, zpochybňuje mediální obraz této ženy, redukovaný na její roli ve skandálním Machatého filmu Extáze z roku 1932. Hedy Lamarrová byla totiž vynikající vynálezkyní, její objev znemožňující detekci námořních torpéd později nalezl použití v rozvoji digitální komunikace, telefonů, wi-fi... To jen pro dovysvětlení Vincourové asambláže, kdy nad zahaleným torzem (?) létají torpéda, letadla a podobně.
Výstava Mysův Horn, vybízející k aktivní spoluúčasti a provázená výpravným katalogem, je v kutnohorské GASK k vidění až do 28. září.
