Roberto Succo zavraždil v osmdesátých letech sedm lidí, několik měsíců unikal policii. V divadelní hře, kterou nově uvádí pražské Divadlo Komedie, se z Roberta Succa stal Robert Zucco. Dramatizace příběhu skutečného sériového vraha může být přijímána rozporuplně. Od hry francouzského autora Bernarda-Marii Koltèse ale nelze čekat napínavou kriminálku, jde spíše o stylizované vyprávění mimo jiné o hledání lásky.
Na česká jeviště se Roberto Zucco vrací téměř po dvou desetiletích. Titulní hrdina klame tělem. Hezký a inteligentní mladík je krutým zabijákem, který se rozhodl potrestat svět bez hodnot a naděje. Autor hry Bernard-Marie Koltès se při psaní inspiroval skutečným příběhem vraha podobného jména, jehož dopadení sledovala koncem osmdesátých let celá Francie.
Italský Rambo je několikanásobný vrah
Na jaře 1981 v benátské čtvrti Mestre bodl Roberto Succo dvaatřicetkrát svou matku a následně zavraždil i svého otce, policistu. Odmítl mu totiž půjčit auto. Těla svých rodičů naložil ve vaně do vody zasypané vápnem a utekl. S sebou si vzal otcovu služební pistoli. Po zatčení byl shledán mentálně nemocným a odeslán na deset let do psychiatrické léčebny.
Jako vzorný vězeň – dokonce studoval dálkově na univerzitě – si v polovině trestu vysloužil možnost vycházek. Do léčebny se ale už nevrátil. Na falešné doklady přešel do Francie, kde se dopustil v následujících měsících řady zločinů. V kriminální činnosti pokračoval i ve Švýcarsku a po návratu do Itálie. Na svědomí měl vloupání, znásilnění a sedm vražd, dvě z obětí byli policisté.
„Stejně jako ve Francii mu pomáhaly mladé ženy. Succo je pohledný a mluví italsky s francouzským přízvukem. I ve vězení dostával desítky dopisů od dívek, které ho považují za odvážného hrdinu, italského Ramba,“ psal o případu deník La Repubblica.
Nikdo mě nemůže zadržet
Za mříže se šestadvacetiletého vraha podařilo dostat na konci února 1988. Zkusil znovu utéct. Furiantsky se procházel několik hodin po střeše arestu v Trevisu, mluvil s novináři, když se pak zkusil spustit dolů po kabelu, dostal opět želízka. Na spravedlnost ale nepočkal. Spáchal sebevraždu – přetáhl si přes hlavu igelitový sáček, když si uvědomil, že na svobodu se mu už nejspíš nikdy dostat nepodaří. Jsem jako pták, nikdo mě nemůže zadržet, zopakoval prý několikrát svému advokátovi.
Hru Roberto Succo napsal Koltès ve stejném roce. Jako své poslední drama, on sám zemřel o několik měsíců později na komplikace spojené s onemocněním AIDS. Nedočkal se premiéry v Berlíně ani zfilmování své inscenace Cédricem Kahnem o dalších jedenáct let později. Snímek kritizovala francouzská policie, vadilo jí, že oslavuje vraha.
Ne o zabíjení, ale o lásce
„Na první pohled se to může zdát jako oslava vraha a vraždění, ale ono to tak není. Je to spíše touha po lásce a po tom nebýt sám a někoho mít, a když už ani tohle nevyjde, tak utéct z tohoto světa někam pryč,“ domnívá se představitel titulní role Zdeněk Piškula. Podle Kateřiny Marie Fialové, která v pražském nastudování také hraje, je důležité takové inscenace uvádět, „protože bez ukazování něčeho, co se v životě děje, bychom si nesáhli do svědomí.“
Religionista Jan Motal v textu pro Divadlo Komedie upozorňuje, že dramatem rezonuje nihilistické přesvědčení pozdně moderní epochy, že žijeme v bezbožném světě nicoty. „Roberto Zucco se z etického hlediska proviňuje tím, že se nechává zcela přemoci svými démony a ztrácí duchovní rozměr lidské bytosti. Je pouze sám se sebou. (…) Nemorální je jeho jednání proto, že odmítá objevovat svoji osobnost v produktivních vztazích k druhým,“ nahlíží na hru v textu nazvaném Zlo nelze vytěsnit. Hrdina má podle něho naději, pokud je schopen navázat „bytostný vztah“ alespoň s jedním člověkem.
Teatrolog Petr Christov Koltèsovu hru nevidí jako pokus o realistickou rekonstrukci Succova osudu, přestože je založena na skutečnosti. Spíše jako „expresionisticko-poetické“ zkoumání. Takové vyznění ještě podtrhuje nastudování v rukou maďarského režiséra Attily Vidnyánszkého mladšího, který stylizaci ještě posouvá k fyzickému divadlu.
„Zabití rodičů“ osloví mladou generaci
Podobně jako Zdeněk Piškula i režisér příběh Roberta Zucca vnímá jako hledání lásky. Ve spojení s výpovědí současné mladé generace, přestože jde o hru napsanou před více než třiceti lety.
„Je především o tom, jak moc nám chybí láska. Mám pocit, že v dnešním světě je otázka samoty velice aktuální. Má generace pak samozřejmě řeší taky otázku, jak mám žít svůj život. A Roberto Zucco se zaobírá nejpodstatnějšími otázkami života: láskou mezilidskou – každodenní, láskou milostnou – mezi mužem a ženou, svobodou, životem a smrtí. Ověřil jsem si nejen doma, ale po celé Evropě, že si naše generace potřebuje základní otázky zformulovat znovu, po svém,“ říká režisér, který je nyní v podobném věku, jako Succo v době svého vražedného útěku.
Dramaturgyně Jana Slouková doufá, že hra bude silně přijata právě především mladší generací. „Protože téma vzpoury, potřeba takzvaného zabití rodičů – samozřejmě v tom přeneseném slova smyslu pro nás tvůrce, ale v reálném slova smyslu bohužel pro hrdinu – je hodně silné a dotýká se mnoha diváků,“ vysvětluje.
Nicméně vstup mladého obecenstva na představení je omezen. Protože se na jevišti objevuje nahota a scény otevřeného násilí, není Roberto Zucco vhodný pro diváky mladší patnácti let.
