Jednoduché linie, ocel, sklo, střízlivá modernost a točitá schodiště jakoby plující v prostoru patří k rukopisu architektky Evy Jiřičné. Její projekty mají punc originality a prosvětlené interiéry vyplňují luxusní obchody, byty i kanceláře po celém světě. Třetího března tato zřejmě nejznámější česká architektka současnosti slaví osmdesátiny.
Sklo a ocel Jiřičná ve svých interiérech ladí do dokonalé harmonie. K jejímu rukopisu patří i napínací lana pro proslulá skleněná schodiště, která v průběhu let vytříbila k dokonalosti slavnostního šperku: „Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním. Hledám cesty, jak jej dostat do prostoru. Světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě,“ říká.
Její designérské prodejny jsou na prestižních ulicích Londýna či New Yorku. Pracovala pro značky jako Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon a také pro mnoho významných kaváren a restaurací. Navrhuje luxusní hotely, soukromé byty i mosty. Jejími klienty jsou šlechtici i úspěšní byznysmeni. Mimo jiné i v San Franciscu, Los Angeles či Florencii.
Vyhnaná komunisty
V rodné zemi lidé její práci dlouho neznali. Rodačka ze Zlína (3. března 1939) s britským pasem se totiž v roce 1968 stala proti své vůli emigrantkou a do Československa znovu poprvé přijela až v roce 1990.
Její tvorba v Česku zahrnuje moderní Oranžerii (skleník s ocelovým skeletem) u Jeleního příkopu v areálu Pražského hradu, interiéry Tančícího domu na pražském Rašínově nábřeží, kavárnu Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávku pro pěší v Brně.
Navrhla i pražské hotely Josef a Maxmilian, bytový komplex Sky Barrandov a pro rodný Zlín Kongresové centrum a Univerzitní centrum a Fakultu humanitních studií Univerzity Tomáše Bati. V Brně by měl v budoucnu podle jejího návrhu vyrůst nový nejvyšší mrakodrap v zemi, 117metrový Palác Heršpická.
Do světa architektury vešla s kvalitním vzděláním. Její otec byl architekt a pracoval pro Tomáše Baťu. Tento obor vystudovala na pražské technice a dále u Jaroslava Fragnera na pražské AVU.
Po studiu jí nabídli stáž v Anglii, odjela tam 1. srpna 1968. A pak přišel dopis z velvyslanectví s textem: „Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí.“
V ateliéru Louise de Soissons, který projektoval nový přístav v Brightonu, se učila používat materiály průmyslového designu, později spolupracovala s architektem Richardem Rogersem a pak dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna a ve Spojených státech.
Tak se postavila na vlastní nohy a v roce 1976 si založila ateliér. Pracovala pro pojišťovnu Lloyd, lorda Rothschilda a další. Navrhla autobusové nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru.
Smyslem tvorby je sám její proces
Nyní má Jiřičná architektonické studio v Praze (AI Design Praha s Petrem Vágnerem) i v Londýně (Eva Jiricna Architects). Učila i na VŠUP v Praze, kde vedla jeden z ateliérů architektury.
Renomovaná architektka sama o sobě tvrdí, že nemá příliš smyslu pro obchod a silnější se cítí v tvorbě: „Tvorba je neustálé hledání, množství práce a moře potu. Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle. Ale nevadí, že se tam nedostane. Smyslem je právě ten proces a ta cesta.“
Jiřičná dostala od britské královny Řád britského impéria a získala i řadu dalších prestižních ocenění. Loni v září například převzala na Londýnském festivalu designu medaili za celoživotní dílo. Je členkou Královské akademie umění a Amerického institutu architektů, má čestné doktoráty několika univerzit. Mluví anglicky, rusky, francouzsky a italsky. Také muži jejího života byli vždy architekti, včetně Jana Kaplického.
