Kniha Vrchol vulkánu amerického prozaika a klasika sci-fi Harlana Ellisona obsahuje jeho nejlepší povídky. Impozantní výběr zabírá roky 1966 až 2011.
Kvality svazku připomíná už podtitul: Oceněné povídky Harlana Ellisona a také výrok Stephena Kinga: „V americké literatuře nikdo takový nebyl – a ani nebude. Naštvaný, zábavný, výmluvný, obrovsky nadaný.“ Berme Kingovu chválu nicméně s nadsázkou, takových bylo nemálo a také bude. Ale budiž, Ellisonovo mistrovství to nikterak nesnižuje. A ještě k oceněním: samozřejmě se jedná o ceny žánrové, tedy v oblasti sci-fi.
Možná se to nebude skalním fanouškům sci-fi líbit, ale naprostá většina jejich oblíbenců píše formálně velice konvenčně, a přeženeme-li to trošku, stejně jako třeba Alois Jirásek, Jules Verne či Walter Scott nebo Alexandre Dumas. Literární experimenty, to se u sci-fistů příliš nenosí.
Nepsat klasicky
Ale v šedesátých letech přišla změna a jak v Anglii, tak v Americe se objevili autoři, kteří se ochotně nechávali inspirovat všemožnými experimenty a výboji, přísahali na Williama Burroughse, Jamese Joyce i další novátory. Zkrátka autoři, kteří chtěli a často také uměli psát jinak. Říkalo se tomu tehdy nová vlna a nové to skutečně bylo. Pak přišly další vlny, především cyberpunk, to už je ale jiná kapitola.
Harlan Ellison zjevně nechtěl psát „klasicky“, jak ho naučili na základce, a cítit je to v podstatě z každé předložené povídky – ať již je to nejstarší, úvodní „Kaj se Harlekýne!“ řekl Tiktátor se silně orwellovskou ponurou bezvýchodností, Kňučení spráskaných psů s nelichotivým ponorem do hlubin voyeuristické fascinace násilím či výrazně experimentální Na pomezí, a to včetně autorovy zajímavé grafické úpravy.
Vždy se setkáváme s texty znepokojivými, s tématy, která rozhodně nehladí po srsti, ale staví před nás často nepříjemné zrcadlo. Jako třeba v povídce Bazilišek (1972), jež je jaksi prvoplánově příběhem návratu zmrzačeného veterána z Vietnamu, ovšem v jeho konfrontaci s „vlasteneckou“ Amerikou, se vynořují síly silnější a temnější, skryté, o to však vražednější a krutější. A konec podle toho vypadá: „Všechnu moc lidu.“
Psychodramata od mistra point
Vlastně bychom mohli Ellisonovy povídky, ať již se odehrávají zde na Zemi, či někde v mezihvězdném prostoru, vnímat jako malá psychodramata, jako kazuistiky v příručce psychopatologie – ovšem s výrazným literárním vkladem. Podobně jako to uměli například J. G. Ballard nebo v některých textech Philip K. Dick či již zmíněný Stephen King.
Ellison je mistrem point, dokáže si je připravovat, vést čtenáře spletitými cestami, než náhle udeří – i v tom se z klasické sci-fi vymyká. Až by se mohlo zdát, že si z nás dělá srandu, že se dobře baví tím, co vše si může jak ve formě, tak ve vedení a výstavbě příběhu dovolit – a co mu čtenáři i kritici velice rádi dovolují.
Protože, to je nutné zdůraznit, u Ellisona nikdy nejde o nějaké předvádění se, o prázdné a samoúčelné experimenty, stejně jako o nějaké ohánění se značnou sečtělostí, od klasické po současnou literaturu. Vše je vždy podřízeno, a to s velkým mistrovstvím, celkovému vyznění, tedy autorskému záměru. Harlan Ellison má své texty od prvního do posledního slova naprosto pod kontrolou. I proto by jej měli číst nejen fandové sci-fi.
