Sbližování protikladů je jádrem filmu Zelená kniha, který se zakládá na skutečných událostech a reálných osobnostech. Dalo by se čekat, že společná jízda Italoameričana s nekonečným apetitem a omezeným chováním a černošského hudebníka s nosem příliš nahoře nabídne zajímavou sondu do témat předsudků a rasismu. Místo toho je to spíš slabší variace na Řidiče slečny Daisy v obráceném gardu. Film letos získal cenu Oscar pro nejlepší film, celkem si odnesl tři zlaté sošky.
Zelená kniha byla v oscarové soutěži jak zástupcem děl, které reflektují postavení černochů v americké společnosti, tak typickým představitelem takzvaných feel-good filmů, které na diváky přenášejí pocit, že láska a sounáležitost mohou spasit lidstvo.
Tak se to má i se dvěma hlavními protagonisty Zelené knihy: Tonym Vallelongou přezdívaným Tonym Pyskem v podání Vigga Mortensena (například trilogie Pán prstenů nebo Východní přísliby) a Donem Shirleym, kterému se říká doktor, ale je to hudebník. Toho ztvárnil Mahershala Ali (mimo jiné předloňský oscarový vítěz Moonlight nebo letošní pokračování seriálu Temný případ). Jejich postavy představují protiklady, mezi nimiž může divák pozorovat vznikající přátelství.
Je začátek šedesátých let minulého století, Tony se většinou živí prací v klubech, kde se dokáže postarat, aby nebyly problémy, a zákazníky s opačným přístupem vyprovází pryč.
Právě schopností vykecat se z malérů získal svou přezdívku a teď i nabídku další práce – dělat řidiče Shirleymu, který se svým triem vyráží na dvouměsíční turné po americkém Jihu. A jak říká sám Tony, s Donem Shirleym budou v regionu tradičně silněji spojovaném s rasismem problémy. Tony nakonec práci přijímá, i když ani on sám není vzorem rasové tolerance.
Nesnášenlivost, která vzala rychle za své
Film tak slibuje dva potenciálně zajímavé konflikty. Jednak vzbuzuje očekávání, co způsobí napětí v autě, v němž musí strávit mnoho kilometrů jenom Tony a doktor, dva lidé, kteří by nemohli být rozdílnější. Navíc se snímku samotnou cestou dává řada možností, jak ilustrovat rasismus zakořeněný v široké společnosti a postavit postavy do dramatických situací.
Ani jedna z tváří filmu ale nenabízí uspokojivý zážitek. Tonyho rasismus sice v samém úvodu přibližuje situace, kdy raději rovnou vyhodí dvě skleničky, ze kterých u nich doma pili černošští opraváři, i tak se ale příliš nezdráhá přijmout práci pro černocha a odlišná barva pleti hraje v jejich vzájemném nepochopení nejmenší roli už od prvního nastartování motoru. Snímek totiž těží spíš z jejich rozdílné kultivovanosti na škále od Tonyho buranství po doktorovo snobství – a postupně oba sbližuje.
Nesoulad obou dvou se také velmi často omezuje na kulinářský svět, jelikož Tonyho výraznou charakteristikou je velký apetit (spíš nezkrotná žravost), kvůli němuž musel přibrat i Viggo Mortensen, který je známý svým zápalem pro role, které zrovna hraje. Přitom právě těmito momenty se Mortensen nejvíc přibližuje k hranici parodie, která ubližuje věrohodnosti postavy.
Mahershala Ali je v tomhle ohledu opatrnější. Má to však snazší, protože jeho úloha vyžaduje úspornější hraní.
Jako dvojice v autě pak dávají vzpomenout i na Řidiče slečny Daisy z roku 1989 (mimochodem držitel Oscara za nejlepší film). Černoch a běloch si jen vyměnili místa na sedačkách, ale perspektiva, kdy do příběhu vstupujeme s bělošskou postavou, se nemění. Stejně tak komediálnějších duch, který převažuje nad dramatičností.
Rovná cesta bez výmolů
Při putování po americkém Jihu pak Tony s doktorem pochopitelně na potíže narážejí, ale ty si často způsobují samy postavy a také nikdy nenastane tak vážná situace, aby napětí skutečně otestovalo sledované charaktery. Tony zkrátka umí vybruslit z malérů tak snadno, že nebezpečí pomine dřív, než by se skutečně začalo něco dít. Vyprávění se tak pohybuje podezřele hladce.
Na plynulost lze samozřejmě hledět i jako na klad a je fakt, že je Zelená kniha navzdory svému nenaplněnému potenciálu stále příběhem s funkčními emocemi. A to je malý zázrak, když vezmeme v potaz, že režíroval Peter Farrelly, polovina tvůrčího bratrského dua, které má na svědomí fyzické a vulgární komedie typu Blbý a blbější, Něco na té Mary je, Těžce zamilován či Tři moulové.
Zelená kniha zapadá do jeho filmografie jako obchod s obleky mezi stánky na tržišti. Je to úplně jiný svět. Peter Farrelly předvádí, že řemeslo zná a dovede ho využít ambicióznějším způsobem. Ovšem stále je mu cizí nápaditost a rafinovanost, takže vizuálně a dramaturgicky je výsledek spíš tuctový.
Přímočarost filmu nedává prostor ani pro překvapení. Na strach a nenávist k odlišnému ordinuje Zelená kniha klasickou hřejivou lidskost. Moc víc se už do auta nevešlo.
