Studie britského historika Tonyho Judta Velká iluze? s překvapivou jasnozřivostí předvídá nejen vývoj Evrospké unie, ale i její současné problémy – byť vyšla již v roce 1996. Judt tím jen potvrdil své schopnosti analyzovat složité jevy, hlavně ale přicházet s následnými vývody. Na jaře vyšla kniha také v českém překladu.
Tony Judt vycházel z přednášek, které vedl v roce 1995, názvem práce přiznaně odkazuje na film Velká iluze (1937) o skupině francouzských důstojníků v německém zajetí, připravujících útěk – zároveň je tento klasický snímek prodchnut vírou v možnosti spolupráce mezi různými národy.
Judtovo uvažování vždy charakterizovala naprostá nezatíženost jakýmikoli předpojatostmi či schématy, vždy byl zcela (byť se to ne vždy příjemně četlo) nestranný, zkrátka ono „padni komu padni“. Klade-li si tedy hned na první stránce otázky (znovu připomínáme, že v roce 1995!) „Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je?“, můžeme očekávat odpovědi všelijaké. A těch se nám také dostává.
Ještě jednu věc Judt předesílá: byť si svým textem možná vyslouží cejch euroskeptika, chce se „proti takovému obvinění důrazně ohradit a bránit“. Je prý „nadšeným Evropanem“.
Východní Evropa má jen jednu možnost
V historizujícím úvodu Judt popisuje (západní) Evropu po druhé světové válce, se všemi riziky, jež jí hrozily ze strany Stalinova rozpínavého impéria, a probírá motivy vedoucí především Francii a západní Německo k postupnému překonávání historických antagonismů a reminiscencí – zkrátka zde výstižně a ve zkrácené formě popisuje vše, co vedlo k dnešní EU, se všemi jejími etapami, smlouvami a podobně.
Tedy to, co bychom měli vlastně dobře znát, ovšem nedělejme si iluze. I proto je Judtův historický exkurs důležitý, zvláště pokud připomíná všemožná úskalí, jež musely jednotlivé státy překonat.
Judt mluví o možnosti připojování východoevropských států, o rizicích, která to s sebou nese, a píše-li, že „východní Evropa má reálně jen jednu možnost – připojit se k západní Evropě za podmínek, jež stanoví Západ“ –, můžeme se sice zpětně ošívat, má však naštěstí pravdu. Uvádí pro svá tvrzení o rizikovosti připojení bývalých komunistických zemí řadu faktů, a komu by nesloužila paměť, stačí si vybavit naši současnou politickou reprezentaci a její „projekci“ do západních struktur.
Judt píše i o mimořádném postavení sjednoceného Německa a jeho zodpovědnosti za další směřování celé Evropy, ať již se to ostatním zemím (hlavně Francii) líbí, či ne.
Nemyslet si, že máme hotovo
Jaké je tedy resumé Judtova pohledu, nebo přesněji varování? „Pokud budeme v Evropské unii spatřovat všelék a univerzální řešení,“ píše v závěru své práce Judt, „skandovat heslo ‚Evropa‘ jako nějakou mantru, máchat praporem ‚Evropy‘ (…), pak jednoho krásného dne zjistíme, že mýtus ‚Evropy‘ problémy našeho světadílu nevyřešil, naopak se stal překážkou toho, abychom je vůbec pochopili. Zjistíme, že se tento mýtus změnil v politicky korektní metody, jak zamést lokální obtíže pod koberec.“
Zkrátka, nemyslet si, že máme jednou provždy hotovo. A také v tomto poselství bohužel již nežijícího historika, nadšeného Evropana Tonyho Judta spočívá síla jeho eseje o Evropě. Eseje prostého iluzí.
Tony Judt: Velká iluze? Esej o Evropě (A Grand Illusion? An Essay on Europe), v překladu Martina Pokorného vydalo nakladatelství Prostor v roce 2020.
