Jedna z nejtěžších divadelních kategorií je tzv. divadlo pro celou rodinu. Očekává se, že bude zajímat děti a přinejmenším pobaví dospělé. Divadelníci se tohoto žánru obávají, a nutno podotknout, že více méně právem. Ovšem je tak trochu povinností stálých kamenných scén mít alespoň jedno takové představení na repertoáru. Kde ovšem brát vhodné texty, je složitá dramaturgická otázka. Pražské Národní divadlo se ji pokusilo vyřešit inscenováním 107 let staré hry Maurice Maeterlincka Modrý pták.
Řešení ne tak marné, jak by se vzhledem k datu vzniku mohlo zdát. Hra, postavená na symbolu cesty za poznáním, totiž obsahuje mnoho inscenačně vděčných motivů, které dobře uchopeny vytváří dobré inscenace. Symbol a divadelní metafora jsou bytostně divadelní atributy, které mohou dopomoci k ojedinělému zážitku. Modrý pták je hra čistě symbolická a inscenátorům nabízí nekonečné množství pro metaforické uchopení. V tom je její krása, ale i nebezpečí.
Obojího si inscenátoři v ND užili. Nebezpečí je obsaženo především v textu. Je pochopitelně nejvíce dobově determinovaný, tak symbolicky závažný, že postrádá pro současného diváka potřebný nadhled a zábavnost. Obojí je nutno dodat inscenačními postupy. Ačkoli si toho byli v Národním evidentně vědomi, uspěli tak napůl.
Věrohodný králík, pes i cukr
Nejvýrazněji pomohly úskalí textu překonat herecké výkony. Vskutku není jednoduché najít přesnou míru herecké stylizace, když dospělý člověk hraje dítě, možná o něco jednodušší by mohlo být hledání výrazu pro psa, kočku nebo králíka, ale jak se bude projevovat takový chléb či cukr?
Režisér Štěpán Pácl spolu s herci vhodnou míru stylizace našli. Pavlína Štorková a Filip Kaňkovský dětským postavám Mytyl a Tyltylovi dali potřebnou naivitu, údiv i zvídavost, aniž by sklouzli do podbízivosti či pitvoření. Jak tenká je hranice právě mezi roztomilostí a pitvořením, lze dobře číst hlavně v kreaci Štorkové, která se s bravurou pohybuje na nebezpečné hraně.
Z průvodců dětí si nejvděčnější part urval Pes, a Pavel Baťka svou vitální stylizací působivost figury jen umocnil. Naštěstí i on drží svůj herecký projev na uzdě, a je-li to nutné, dokáže se zklidnit a nestrhávat na sebe pozornost. Saša Rašilov jako kočko-kocour je uvěřitelně falešný, jeho kreaci ale trochu škodí, že je, oproti Psovi Baťky, postavena na technické, vnější rovině, trochu chybí vnitřní napětí a pevnost figury.
Z ostatních představitelů živých i mrtvých bytostí a reálných či personifikovaných věcí si se záludnostmi textu nejlépe a nejpoučeněji poradil Václav Postránecký, který do inscenace vnáší živelnost, hru a humornou nadsázku, což je diváky pochopitelně vděčně přijímáno.
Modrý pták „opisuje“
Tvůrčím způsobem také do inscenace vstupuje scénická hudba Jakuba Kudláče, hravá i nápaditá, kterou živě zprostředkovává nevelký orchestr. Celkově se však scénicko-režijní uchopení jednotlivých scén epického vyprávění originální fantazií nevyznačuje, ba někdy tak trochu tápe, jako se to například děje v obraze nazvaném Les, kdy sbor lidmi poničených stromů až příliš čitelně odkazuje na transportované Židy.
I ostatní obrazy fantazijního světa Pácl uchopil trochu jednoduše až prvoplánově. Nejhravěji zde působí Království budoucnosti, kde žijí dosud nenarozené děti, ovšem radost z konečně se objevivší hravosti trochu kalí vědomí, že nenarozené děti v podobě spermií s padáčky již vymyslel Woody Alen.
Ztracený klíč od herny
Oproti hudbě scéna není příliš hravá. Používání několika opon není nápadité, natož nosné. Již tak dlouhý děj to ještě zpomaluje. Ani zadní stěna s okénky a posuvnou částí není elegantní řešení, které si hra žádá. Namísto odlehčení a hravosti naopak vzbuzuje pocit těžkopádnosti a má opět retardační účinek.
Je sice pochopitelné, že inscenátoři chtěli hru nějakým způsobem aktualizovat, přiblížit dnešní době, ale strohost výpravy (scény i kostýmů) jí evidentně ubrala na působivosti. I strohý, moderní prostor může být hravý, ale klíč k otevření dveří do herny fantazie se Andreji Ďuríkovi (scéna), Ivě Němcové, Lucii Škandíkové a Tereze Kopecké (kostýmy) spolu s režisérem najít nepodařilo.
Modrého ptáka prchavého štěstí se pokusí v pražském Národním, na scéně Stavovského divadla, zachytit do konce roku ještě třikrát, v nejbližší repríze 3. prosince.
