Hru Jeana-Luca Lagarcea Jenom konec světa uvedlo na své Malé scéně Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Náročný text jednoho z nejhranějších francouzských dramatiků současnosti se představil v Česku poprvé.
K pohostinské režii vynikajícího překladu Kateřiny Neveu byl osloven mladý Tomáš Loužný, jenž na sebe nedávno upozornil svou absolventskou inscenací Cizinec hledá byt v pražském „damáckém“ Divadle Disk. Společně s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou přistoupili k textu citlivě, ačkoliv nešlo o úkol snadný.
Síla her předčasně zesnulého Jeana-Luca Lagarcea (1957–1995) totiž tkví v textu a patrný je v nich vliv absurdního dramatu. Obě tyto zásadní složky se podařilo tvůrcům zachovat. Jednotlivé dialogy jsou značně intimním pohledem do života rodiny; v podání plzeňských herců si každé slovo textu můžeme vychutnat. Nechybí jemný humor, a co je důležité – vzrušující nejednoznačnost, neustálé odhodlávání se, napětí, nemožnost vyslovit se.
Někteří diváci možná budou inscenaci porovnávat s předloňským, i u nás uvedeným filmem kanadského režiséra Xaviera Dolana Je to jen konec světa, vycházejícím z téže hry. Ten získal v roce 2016 hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes a tři ceny francouzské Filmové akademie César. Plzeňská inscenace tento film necituje a nachází v dramatu vlastní sdělení.
Hlavním hrdinou hry je spisovatel Louis, který se po dvanácti letech vrací domů, aby sdělil své rodině, že umírá. To se mu však vyslovit nepodaří. Vždyť toho všichni mají tolik na srdci! – oba sourozenci, Antoine i o hodně mladší Suzanne, starostlivá maminka i švagrová Catherine. Ta jediná z rodiny vybočuje: přestože Louisovi vypráví zdánlivě banální věci, je empatická, snaží se komunikovat (drobnými gesty, pohledem). Zde může uplatnit silné stránky svého herectví představitelka Catherine Andrea Mohylová. Hostující Ondřej Novák v roli Louise obdivuhodně vystihl sensitivnost a melancholii postavy.
Umanutá a revoltující Suzanne (Kateřina Coufalová) a výbušný, snad příliš prostý Antoine (Jaroslav Matějka) se skrze výčitky snaží vyřešit spíše své vlastní problémy. Příliš krátké texty pohlednic, které Louis nikdy nezapomněl rodině posílat k narozeninám a o svátcích, či dlouhotrvající nezájem nejsou skutečnými důvody všeobecné naštvanosti, nýbrž spíše zástěrky pro pocity méněcennosti, selhání a nenaplněného života, v nichž jsou aktéři lapeni. Vnitřní nejistota postav se ovšem navenek projevuje razancí a suverenitou.
Matka v podání Jany Kubátové se snaží být tmelícím prvkem rodiny: uhlazuje neshody, v případě hádky rychle převádí téma na něco příjemného, třeba na slavení Vánoc. Vytahuje omšelý stromeček, upeče tříkrálový koláč, opráší veselou koledu… Motiv svátků, který inscenátoři k původní hře přidali, funguje. Očekávaný klid a souznění v rodinném kruhu se změní v drama. Tahle rodina – se všemi svými vzpomínkami a traumaty – je až děsivě uvěřitelná, skoro máme pocit, jako bychom byli u někoho na návštěvě.
