Letní lásky jsou nezapomenutelné, i když navzdory slibům většinou skončí spolu s létem, v němž se zrodily. A nezapomenutelná je i filmová gay romance Dej mi své jméno italského režiséra Lucy Guadagnina. Po Oscarech si intimní sladké nicnedělání mohou užít i čeští diváci.
Sedmnáctiletý Elio a doktorand Olivier se potkali v roce 1983, uprostřed rozmarného italského léta, někde v Lombardii. V lenivě bezstarostné atmosféře italských prázdnin a rustikálním venkovském domě stále sílící okouzlení Oliverem Elia žene k tomu, že je to právě on, kdo nečekaně přebírá iniciativu a pokládá zásadní otázku. Oliverova odpověď může Elia posunout od teenagerovského dospívání k nečekané dospělosti.
A to, jak ji filmový klasik James Ivory dokázal vepsat do scénáře a režisér Luca Guadagnino (se svým precizně poskládaným hereckým a realizačním týmem) přepsat na filmové plátno rozhodlo, že se z docela nenápadné a dějově minimalistické letní story stala světová pecka s velkým přesahem a čtyřmi oscarovými nominacemi (pro nejlepší film, herce v hlavní roli, adaptovaný scénář a píseň). A v oscarovém finále se z Jamese Ivoryho stal scenáristický rekordman, neboť je ve svých téměř devadesáti letech zřejmě nejstarším Oscarem oceněným tvůrcem.
Pochopení pro vášeň i rozpaky
Protagonisté téhle lenivé story, která nikam nechvátá, si v duchu „dolce far niente“ dávají načas a tempo snímku se jim ochotně přizpůsobuje. Režisér Luca Guadagnino má pochopení pro jejich vášeň, doteky i subtilní přibližování, naplněné rozpaky, strachem i chvějivým očekáváním.
Scénář (vycházející z pocitové literární předlohy Andrého Acimana) neuchvátaně, nicméně přímočaře směřuje k osudovému sblížení, lehce ujeté scéně se zneužitou broskví (která je už mírným přešlapem) a elementárnímu zjištění, že jakkoli život není jednoduchý, je nakonec přece jen krásný.
Tohle všechno dokáže Guadagnino odvyprávět bez zbytečného tlačení na pilu, není eroticky explicitní (jakkoli se to prvoplánově nabízí), ale spíše pohodově a jemně smyslný a tím paradoxně výmluvnější. Jeho prázdninová, dějově úsporná, ale emocemi překypující romance Dej mi své jméno tak tematicky završuje jeho volný triptych o více či méně (ne)naplněných touhách, jejichž proměny můžeme sledovat v předchozích opusech Mé jméno je láska a Oslněni sluncem.
Přesní herci
Přirozeně odvyprávěný příběh, jakoby vzdáleně inspirován antikou, je rozvíjen dvojicí ústředních postav (Elio a Oliver), ozdobených přesnými a oslovujícími hereckými výkony. Oscarová nominace v kategorii herec v hlavní roli přistála právem u multitalentovaného Timothéea Chalameta, jenž se kvůli figuře Elia naučil obstojně italsky a hrát na klavír, zatímco Armie Hammer (jenž vypadá na více než proklamovaných čtyřiadvacet) vcelku přesvědčivě splynul s elegantní postavou židovského doktoranda z Nové Anglie Olivera.
A nepřehlédnutelný je i tolerantní intelektuál a Eliův otec, profesor Perlman, v podání výmluvného Michaela Stuhlbarga, jenž tenhle snímek zarámoval skvělým závěrečným monologem, v němž nejen chápe, ale také svým způsobem závidí to, co sám nikdy nedokázal přijmout.
Cosi nečekaného
Dej mi své jméno je komorní romantika pro dva hlasy a chápavý chorus, natočená na klasický, pětatřicetimilimetrový formát thajským kameramanem Sayombhuem Mukdeepromem, jehož vizuál neuvěřitelně citlivě pracuje s atmosférickými detaily, podmalovanými převážně klavírními motivy.
Jakkoli se odehrává v jiné nadmořské výšce nežli například Zkrocená hora, nezůstává v jejím stínu a nezaostává ani za loňským oscarovým Moonlightem. Přináší cosi intimního, atmosférického a křehkého a také melancholického, přirozeného a nevyhnutelného, něco stejně nenásilného jako intenzivního, co je stejně tak o nečekaném milostném vzplanutí jako o toleranci a pochopení.
