Recenze: Colette život plný vášně nežije, spíš ho jenom ukrajuje

Po úspěšném filmu Pořád jsem to já se režisér Wash Westmoreland pustil do životopisného příběhu, který napsal se svým zesnulým manželem Richardem Glatzerem. Snímek Colette: Příběh vášně je ale více toporným převyprávěním než vášnivým dramatem. Namísto dráždivě vzrušujícího historického příběhu dostane divák jen suchou obrazovou „tiskovou zprávu“ obsahující informace kdo, kde, kdy a s kým.

Snímek se věnuje francouzské spisovatelce Sidonii-Gabrielle Colette známé z přelomu 19. a 20. století. Jejím prvním úspěchem byly autobiografické knihy s hrdinkou Claudine, které však dlouhou dobu vycházely pod jménem jejího muže Willyho. Než Colette napsala další knihu již pod vlastním jménem, budila pozornost svým vystupováním v kabaretech nebo milostnými (často skandálními) vztahy jak s muži, tak se ženami.

Příběhem filmu se všudypřítomně proplétá základní téma – právo na svobodnou (životní či uměleckou) seberealizaci. Colette se představuje jako silná, vášnivá žena, která dala ostatním ženám hlas a prostor se projevit (neřekla bych, že by to nutně bylo téma feministické).

Stejným způsobem promlouvá i postava její milenky Missy (Denise Goughová), která pohoršuje pařížské salony svými kalhotovými kostýmy. Autoři jsou ale v akcentování tématu trochu urputní, téměř z každé scény se snaží podprahově vykřesat podporu pro téma filmu.

Každý má právo se projevit

Už v úvodní scéně snímku v nenápadné poznámce Colettiny matky tvůrci naznačí, kam míří. Willy kritizuje divadelní hru, kterou chtějí rodiče Colette vidět, a prohlásí, že nestojí za zhlédnutí. Matka Colette jako správná dáma velmi decentně reaguje, že by přesto hru navštívila a posoudila by to sama. Tato nenápadná (a povedená) akcentace tématu dává jasně najevo, jak se bude příběh vyvíjet. Každý člověk má nárok na vlastní názor, sebeurčení, je strůjcem vlastního osudu a nemá být nikomu a ničemu podřízen.

Vyprávění filmu stojí na prosté chronologické formě. Sází na přehlednost, zásadní kapitoly Colettina života uvozuje letopočtem a místopisem. Divák neztrácí přehled, co se odehrává a jakou to má příčinu. Kauzální řetězec je zjevně mantrou tvůrců filmu. Jenže tahle důsledně dodržovaná struktura má za následek hlavně toporný dojem, který by člověk od životopisného filmu natolik kontroverzní dámy své doby nečekal.

Členění a letopočty by snad dávaly smysl, kdyby byly propojeny se zásadními historickými událostmi tehdejší Francie. V podání tvůrců je Paříž na přelomu 19. a 20. století pouze městem uměleckých salonů. Přitom to bylo období modernizace, která by zcela určitě korespondovala s psychickým vývojem hlavní postavy – začíná elektrifikace, Lumièrové představují kinematograf, startuje výroba automobilů a tak dále.

Příliš mnoho důslednosti

I formální pojetí narace by mohlo být mnohem odvážněji propojeno s příběhem samotným. Důsledně statická kamera je v (možná záměrném, ale nefunkčním) kontrapunktu k příběhu, který by měl být divokým a skandálním projevem svobodné ženy. Film působí jen jako rozpohybované obrázky řazené suše za sebou.

Základním principem tvůrčího přístupu je evidentně zmíněná důslednost. Autoři jsou důslední jak po formální stránce, tak i po stránce obsahové. Neochvějně se drží základních dramatických postupů a matematických vzorců vyprávění, dbají na přehlednost, což přináší alespoň příjemný pocit srozumitelnosti – divák se orientuje v nastoleném prostředí, jako i v nemalém počtu vedlejší postav.

Ale taková důslednost je nakonec spíše kontraproduktivní. Chápeme prostředí a společnost, orientujeme se ve vedlejších postavách a jejích příbězích, ale už se neztotožňujeme s hlavní hrdinkou. Například scéna Colettiny první erotické zkušenosti s ženou nepůsobí věrohodně, a to i přesto, že směřování k této situaci je již ve filmu naznačeno. Colette se po jednom uměleckém salonu brání Willyho žárlivému výstupu pohotovou odpovědí, že žárlí na nesprávném místě – nelíbil se jí onen muž, ale jeho partnerka. Půda je tedy připravena a nic nebrání tomu, aby napříště Colette podlehla prvnímu takovému lákadlu.

Vše se ale odehrává pouze skrze dialog. V hereckém projevu Keiry Knightleyové nečteme žádné zaujetí k něžnému pohlaví. A stejně tak tomu neodpovídá ani vizuální pojetí první erotické scény s hraběnkou Georgií (což se jeví jako zábavná ironie, když vezmeme v potaz, že režisér snímku v 90. letech režíroval erotické filmy).

Urputný příběh vášně

Výkon Keiry Knightleyové je trochu zklamáním. Přitom se nedá říci, že by tato herečka byla bez nadání. Svoje talentové portfolio určitě několikrát prokázala, za zmínku stojí třeba její pojetí Jungovy pacientky ve filmu Nebezpečná metoda, kde se jí podařilo věrohodně zobrazit hysterickou ženu tíženou frustrací a traumatem z dětství. Minimalistická psychologická hra jí tedy není cizí.

Oproti ní otevřený, ambiciózní, dojemně egoistický lev francouzských salónů Willy v podání Dominica Westa dává opravdu pochopit, proč že mu celá ta léta chytrá Colette psala úspěšné romány. West nabízí široké spektrum povahových vlastností, je plastičtější a nakonec spíše on než Colette demonstruje tu sveřepou svobodu, která má být tématem filmu.

Je otázkou, proč se taková plastičnost, která se vydařila ve Westově případě, nevyvedla i v případě hlavní postavy. Stála za tím ona důsledná snaha zobrazit Colette hodnověrně? Ale možná právě snaha o pravdivé vyobrazení Colettiny postavy dovedla paradoxně autory k toporné a poněkud nevěrohodné figuře. 

Colette: Příběh vášně je urputnou (což je těžké mu zazlívat) snahou o co nejvěrnější obraz mladé spisovatelky. Tato snaha ale dovedla autory do pasti, výsledkem je totiž strnulé převyprávění bez špetky emoce, bez prostoru identifikovat se s postavou a pochopit její mentální pochody. Snímek bohužel nenabízí ani zajímavý pohled na období fin de siècle, ve kterém by se charakter postavy mohl snadno zrcadlit. Jediným lákadlem tak zůstává okouzlující a šarmantně bezduchý Willy Dominica Westa. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zlatou palmu v Cannes získalo drama Fjord, Velkou cenu poroty má Minotaur

Zlatou palmu, hlavní cenu 79. ročníku filmového festivalu v Cannes, získalo drama rumunského režiséra Cristiana Mungia Fjord, informují agentury AFP a DPA. Velkou cenu poroty si odnesl Minotaur Andreje Zvjaginceva, ruského tvůrce žijícího v exilu.
23. 5. 2026Aktualizováno23. 5. 2026

VideoNedostatek herců z řad menšin v Česku trápí filmaře. Lákají je proto příplatky

V Česku vzniká stále více seriálů pro globální publikum, které točí streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon. Ty vyžadují diverzitu v obsazení, jenže sehnat různá etnika třeba do komparzu bývá v Česku problém. Agentury tak motivují možné kandidáty takzvaným etnickým příplatkem. „Myslím, že není úplně dobré tomu říkat etnický příplatek, to je nešťastné. Zavdává to podnět k diskuzím, zda se nejedná o diskriminační jednání, ale obecně vzato si myslím, že ne,“ komentuje to právník Petr Ostrouchov. Agentura Casting – Barrandov poznamenala, že nejde o český vynález, ale o globální průmyslový standard, který reaguje na místní demografii.
22. 5. 2026

Kdože? Do názvů kapel se dostala dědova známá, tělocvikář i pes

Zpráva o tom, že ve věku devadesáti pěti let zemřela Gretna Van Fleetová, by si místo v agentuře AP nejspíš nevysloužila, kdyby se podobně jako nebohá dáma nejmenovala i americká kapela. Rockeři z Greta Van Fleet (oproti nebožce bez „n“) jméno ničím slavné seniorky prostě jen zaslechli a přišlo jim jako dobrý nápad pro název. Obdobným způsobem se jména skutečných osob ocitla na plakátech i dalších hudebních skupin.
22. 5. 2026

Video„Lidé se nemění,“ říká Radůza k singlu o současné době

Ikonické postavy popkultury i nadčasové hodnoty víry, naděje a lásky mohou posluchači najít v novém singlu písničkářky Radůzy Jako bych žil v traileru. Má být osobní výpovědí o době, v níž žijeme. „Zaměřuju se na to, co mi připadá – mírně řečeno – zvláštní. Povrchnost, to, že zlo má krátkodobě mnohem větší efektivitu než dobro, které dlouho na něčem pracuje. Že se lidé stále honí za pozlátkem. Ale to tak bylo vždycky, lidé se nemění,“ uvedla Radůza ve Studiu 6 k nové písni. Kromě silného textu zaujme i videoklipem vytvořeným pomocí umělé inteligence.
22. 5. 2026

„Zlato, jak to rozvinout?“ Polská nobelistka překvapila přiznáním, že se radí s AI

Do debat o využívání umělé inteligence (AI) v psané tvorbě nečekaně přispěla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Polská spisovatelka totiž prozradila, že se při psaní radí s generativním modelem umělé inteligence.
21. 5. 2026

Mandalorian a Grogu vrací po letech do kin Hvězdné války

Filmová sága Hvězdné války se po sedmi letech vrací na plátna kin. Tentokrát v podobě dobrodružství maskovaného lovce odměn Mandaloriana a jeho zeleného společníka Grogua, tedy bez rytířů Jedi a světelných mečů. Nový snímek oddělený od hlavní dějové linie série cílí především na mladší diváky.
21. 5. 2026

VideoFilmové premiéry: Návrat Shreka a Hvězdných válek i hororový Pasažér

Po pětadvaceti letech se do kin vrací Shrek. Animovaný pohádkový příběh o zeleném zlobrovi získal Oscara a odstartoval úspěšnou filmovou sérii. Přichází také další dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Na seriál o vesmírném lovci odměn navazuje celovečerní snímek Mandalorian a Grogu. Příznivci napětí mohou do kina vyrazit na snímek Pasažér. V něm se bezstarostná jízda po americkém venkově pro mladý pár změní v horor poté, co uprostřed noci zastaví u autonehody. Od tohoto týdne je také volně ke zhlédnutí na internetu dokument o vzniku české videohry Phonopolis, kterou studio Amanita Design vytvořilo z papíru.
21. 5. 2026

V Knihovně Václava Havla gradují spory s vedením

Knihovna Václava Havla je v ohrožení – odcházejí klíčoví lidé i sponzoři. Důvodem jsou spory s vedením instituce, včetně ředitele Tomáše Sedláčka. Knihovna funguje 22 let, spravuje odkaz a dílo Václava Havla, publikuje a pořádá i akce pro veřejnost. Pro veřejnost je tu zatím stále otevřeno. V Knihovně totiž chtějí skončit všichni její pracovníci – sedmnáct lidí ze sedmnácti, včetně dramaturga Jáchyma Topola.
20. 5. 2026
Načítání...