Nadace World Press Photo, která pořádá stejnojmennou novinářskou fotografickou soutěž, vydala ročenku letošních oceněných snímků. Na obálku ale vybrala jinou fotografii než tu vítěznou. Záběr na smrtelně zraněnou těhotnou ženu, kterou záchranáři odnášejí na nosítkách z rozbombardované nemocnice v ukrajinském Mariupolu, by totiž mohl vadit svým explicitním obsahem.
„Je vhodnější použít pro titulní stranu jinou fotografii, protože jde o knihu, která je vystavovaná v muzeích, obchodech a knihkupectvích," vysvětlila deníku El País výkonná ředitelka nadace World Press Photo (WPP) Džumana Zainová Churyová. Kritériem pro obálku je podle ní snaha zpřístupnit snímky široké veřejnosti.
Nezařazení vítězného snímku na obálku ročenky je navíc „vědomým rozhodnutím prokázat respekt obětem a dát najevo náš hněv kvůli nelidské ztrátě životů“. Žena z fotografie, dvaatřicetiletá Iryna Kalininová, svým zraněním podlehla krátce poté, co porodila mrtvé dítě.
V Mariupolu, čelícímu ruskému útoku, fotografii pořídil 9. března 2022 ukrajinský fotoreportér agentury AP Jevhen Maloletka. Spolu s Mstyslavem Černovem zůstali v obléhaném městě jako poslední novináři. Než je evakuovali ukrajinští vojáci, ukrývali se v tamní nemocnici převlečení za lékaře. Díky jejich práci se veřejnost dozvěděla například právě o ruském náletu na mariupolskou porodnici, který se stal symbolem brutality ruské války vedené na Ukrajině.
Místo Maloletkova vítězného snímku se na titulní stránce katalogu objevila fotografie pořízená loni Ahmadem Halabísazem, získal za ni čestné uznání. Zachycuje mladou ženu v Íránu, která navzdory předpisům tamního islámského režimu sedí na veřejnosti v západním oblečení.
Výhra nevadí, obálka ano?
Podle výkonné ředitelky WPP obě fotografie „dokumentují nespravedlnost“ a „nebezpečí, jemuž čelili jejich autoři i zachycené ženy“. Rozhodnutí neumisťovat Maloletkův snímek na obálku ročenky padlo brzy po ohlášení letošních vítězů a oba fotografové ho „pochopili a souhlasili s ním“. Maloletka deníku El País sdělil, že už při přebírání ceny viděl ročenku s jinou titulní fotografií než svojí a rozhodnutí si vysvětluje i on tím, že fotografie íránské ženy se méně pravděpodobněji dotkne citlivých osob.
Španělská fotoreportérka Sandra Balsellsová poznamenala, zda by takové rozhodnutí přišlo, i kdyby Iryna přežila. Považuje za divné, že porota měla dost odvahy na to, aby snímek z Mariupolu nechala vyhrát, ale pak ho „zneviditelnila“ tím, že souhlasila, aby nebyl na titulní stránce katalogu. Fotoreportéra Santiho Palaciose, oceněného World Press Photem v roce 2017, vede „maskování“ explicitních snímků k obavám, že se tím zastře pohled na svět z perspektivy fotožurnalistiky.
Na obálku se nedostala truchlící Somálka ani masakr v Libanonu
Kurátorka WPP Marika Cukrowski pro El País uvedla, že rozhodnutí o ročence 2023 odráží širší změnu, k níž dochází v posledních pěti letech. Soutěž se vyhýbá používání snímků, které explicitně zobrazují násilný obsah, ke komerčním účelům nebo k propagaci.
Ale už i v dávnější minulosti se několikrát stalo, že se vítězný snímek World Press Photo neocitl na titulní stránce ročenky. Například když v roce 1993 soutěž vyhrála fotografie dokumentující následky hladomoru v Somálsku. Vítězný snímek toho roku pořídil americký fotograf James Nachtwey a zobrazoval somálskou ženu nesoucí v náručí svého vyhladovělého syna k masovému hrobu.
Zveřejněn nebyl ani snímek rovněž amerického fotografa Robina Moyera z roku 1982, na němž byly zachyceny palestinské oběti masakru v Šabře a Šatíle během libanonské občanské války. V roce 1974 na obálce chyběla fotografie Orlanda Lagose z vojenského převratu v Chile. Vznikla ve chvíli, kdy z paláce vycházel socialistický prezident Salvador Allende, který se týž den zastřelil.
Kontroverzní pohřeb v Gaze i vrah v Ankaře
Na druhou stranu jsou snímky, které se třeba i na titulní stranu katalogu dostaly, ale ukázalo se, že by tam možná být neměly. Diskuse se strhla například kolem vítěze ročníku 2013. Švéd Paul Hansen porotu přesvědčil vypjatým momentem, na němž dva chlapce zabité při izraelském náletu nesou jejich strýcové na pohřeb ve městě Gaza.
Po vyhlášení vítěze se ozvala kritika, že dramatičnost okamžiku autor snímku posílil Photoshopem. To analýza odborníků vyvrátila, nicméně otázka, jaká míra postprodukční manipulace s fotografiemi je ještě únosná, zůstala.
Změnu kontroverze kvůli obsahu znamenala nejlepší fotografie z roku 2016. Autorem záběru, při kterém mu šlo o život, byl fotograf agentury AP Burhan Ozbilici. Spoušť mačkal ve chvíli, kdy na vernisáži v ankarské galerii zastřelil turecký policista ruského velvyslance Andreje Karlova. Šlo o pomstu za bombardování a dobytí severosyrského města Halab.
Střelcova tvář i postoj bezprostředně po činu odrážejí zuřivost a odhodlání – a označení snímku za nejlepší fotografii roku se zdálo problematické právě kvůli syrovému zobrazení fanatismu. Podle informací týdeníku Time vítězství prošlo při hlasování porotců těsnou většinou.
V roce 2015 byl ze soutěže diskvalifikován Giovanni Troilo. Fotograf pracující s živými modely přihlásil příběh Temné srdce Evropy z postindustriálního belgického města Charleroi. Ve skutečnosti snímky částečně pořídil v bruselském Molenbeeku. Hlavní cenu sice nevyhrál, ale zapření skutečnosti ho stálo první cenu v kategorii zaměřené na současné problémy.
Cenzura snímků LGBTQ+ v Maďarsku
Upozaďování letošního vítěze – fotografie z Mariupolu – podle některých poznámek nedává úplně smysl i z toho důvodu, že bez ohledu na explicitní obsah je Maloletkův snímek k vidění na výstavách World Press Photo po celém světě.
Při nedávné prezentaci v Maďarském národním muzeu v Budapešti to ale nebyl tenhle snímek, který by vzbudil pozornost. Tamní ministerstvo kultury rozhodlo o zákazu vstupu na výstavu lidem mladším osmnácti let z důvodu, že některé vystavené fotografie porušují zákon, jenž zakazuje zobrazování témat týkajících se sexuálních a genderových menšin nezletilým.
Muzeum po verdiktu ministerstva na svých internetových stránkách a při vstupu na výstavu umístilo oznámení s upozorněním, že výstava je přístupná pouze dospělým. Zároveň sdělilo, že nemá právo žádat po návštěvnících průkaz totožnosti, aby zjistilo jejich věk. Ministr kultury ředitele muzea odvolal a obvinil z nedodržování zákona.
Konkrétně vadila série filipínské fotoreportérky Hannah Reyesové Moralesové pořízené na Filipínách v domě The Golden Gays, který sdílejí senoři z LGBTQ+ komunity. Někteří gayové jsou vyfoceni s make-upem nebo v kostýmek nošených při drag shows. Podle ředitelky World Press Photo Džumany Zainové Churyové je to poprvé, co se výstava spojená s tímto oceněním setkala v Evropě s cenzurou.
