Genesis Breyer P-Orridge výrazně ovlivnili alternativní subkulturu posledního půlstoletí a dokázali se vysvobodit z genderových škatulek. Výraznou – dnešním pohledem nebinární – osobnost výtvarné i hudební scény představuje výstava v pražském Centru současného umění DOX. Název It Is A Paintful Thing To Be Alone: We Are But One odkazuje k asi nejznámějšímu dílu umělce, kdy se s manželkou pomocí estetických i chirurgických úprav snažili docílit totožného vzezření.
Genesis Breyer P-Orridge byli nepřehlédnutelnou součástí experimentální hudby a avantgardního umění od šedesátých let minulého století až do své smrti v roce 2020. V hudebních kruzích byli známi jako člen industriálních kapel Throbbing Gristle a Psychic TV.
Patří také k představitelům hnutí COUM Transmission, ovlivněného tvorbou vídeňských akcionistů, spisovatele Williama Burroughse či předchůdce konceptuálního umění Marcela Duchampa. P-Orridgeovy práce se vyznačovaly provokativností a výrazným experimentováním s identitou a genderem.
Tělo jako materiál
Významným tvůrčím materiálem se pro P-Orridge stalo vlastní tělo. Naplno jej využívali od devadesátých let, kdy se se svou manželkou Lady Jaye Breyer rozhodli změnit koncept vlastní identity, genderu a fyzického těla. Estetickými, ale také chirurgickými úpravami připodobnili své tělesné rysy a vytvořili novou entitu uváděnou pod uměleckým označením Projekt Pandrogyne.
Snaha o osvobození lásky a čistého vědomí z hranic genderově konformního těla trvala téměř dvě desetiletí. „Jejich láska byla tak hluboká, že se rozhodli, že budou oba procházet tou proměnou, aby se jeden druhému přiblížili co nejvíc a vytvořili jednu bytost. Vlastně hledáte možnosti, které tělo jako takové, tedy ten nejbližší materiál, který máte, umožňuje,“ podotýká kurátor výstavy Otto M. Urban.
Tělo do svých uměleckých aktivit zapojovali P-Orridge postupně, nejprve ve spojení s performancí a body artem. „Uvažoval*a tak, že člověk by si měl uvědomit lidskou individualitu, že neexistuje nějaký předem daný vzorec, podle kterého se život musí odvíjet, ale že v životě existuje volnost do toho vzorce aktivně vstupovat a vzorec přetransformovat. A sám*a se rozhodl*a svou fyzickou proměnu zároveň zdokumentovat,“ vysvětlil kurátor.
O dvacet let napřed
V Projektu Pandrogyne pokračovali P-Orridge i poté, co jeho žena zemřela. Podle newyorského galeristy Benjmanina Tischera pro Genesise věrnost smrtí neskončila. Jednotnou sílu inspirace nezměnilo ani odloučení od fyzického světa, i díky umělcově víře v duchovní praktiky a magii.
„Jsem přesvědčený, že v rámci Projektu Pandrogyne se začínáme dotýkat hranic lidské evoluce. Ve své době byl docela radikální. Za současné trans kultury už to mladým lidem nepřijde nijak zvláštní,“ říká Tischer. P-Orridge byli podle něho napřed v tělesných modifikacích, zpochybňování genderu, ale i hudebních inovacích nebo přijímání okultních strategií. „Dá se říct, že byl*a vždy dvacet let před svojí dobou,“ souhlasí Otto M. Urban.
Jedním z P-Orridgeových trvalých poselství byla víra, že se jako druh musíme změnit a vyvinout do humánnější verze. „Můj otec byl pokrokově smýšlející filozof a jeho*jí myšlenky týkající se věcí, jako je genderová nonkonformita, individualistické vyjádření sebe sama a tvůrčí autonomie, jsou jen několika příklady toho, jak je jeho*jí vliv cenný pro všechny novodobé diváky, kteří hledají inspiraci,“ míní umělcova dcera Genesse P-Orridge.
Součástí výstavy je sochařská instalace připomínající svatyni, v níž shromáždila předměty spojené s jejím otcem.
