„Mám štěstí,“ konstatoval Salman Rushdie v prvním rozhovoru, který poskytl od srpnového napadení. Britský spisovatel indického původu tehdy utrpěl bodná zranění krku a trupu. Cítí prý ohromnou vděčnost, že přežil, svěřil se časopisu The New Yorker. Zároveň ale popsal fyzické a psychické následky útoku, včetně toho, jak je pro něj nyní obtížné psát.
Pětasedmdesátiletý Rushdie byl pobodán loni začátkem srpna v neziskovém vzdělávacím centru Chautauqua Institution na západě amerického státu New York, kde se měl účastnit debaty o tom, že Spojené státy slouží jako azyl pro pronásledované spisovatele a umělce v exilu.
V souvislosti s pokusem o atentát, při němž byl zraněn i moderátor rozhovoru, úřady zatkly čtyřiadvacetiletého muže a obvinily jej z napadení a pokusu o vraždu. Podezřelý vinu popřel.
„Už mi bylo i lépe. Vzhledem k tomu, co se stalo, na tom ale nejsem tak špatně,“ řekl Rushdie v rozhovoru. Po útoku strávil šest týdnů v nemocnici a nevidí na jedno oko. „Velká zranění jsou v podstatě zahojená. Mám cit v palci a ukazováčku a ve spodní polovině dlaně,“ dodal s tím, že podstupuje rehabilitace, avšak psát na počítači je pro něj obtížné, protože v některých konečcích prstů nemá cit.
„Jsem schopen vstát a chodit. Když říkám, že jsem v pořádku, myslím tím, že jsou části mého těla, které vyžadují neustálé kontroly,“ poznamenal Rushdie. Doplnil, že na něm napadení zanechalo psychické jizvy. Mluvil také o posttraumatické stresové poruše. „Zjistil jsem, že je velmi obtížné psát. Sednu si, abych psal, a nic se neděje. Píšu, ale je to směs prázdna a braku, věcí, které napíšu a pak druhý den smažu,“ uvedl.
Podcenil jsem svou bezpečnost? ptá se Rushdie
Rushdie rovněž přiznal, že musel přehodnotit svůj přístup k bezpečnosti. V roce 1989 íránský duchovní vůdce Rúholláh Chomejní vydal pokyn, takzvanou fatvu, k zabití Rushdieho za román Satanské verše. Část muslimů tuto knihu považuje za urážku islámu.
Rushdie se kvůli fatvě léta musel mnohokrát stěhovat z jednoho přísně tajného místa střeženého britskou vládou na druhé. Přestože se íránská vláda od tohoto postoje distancovala, fatva je podle konzervativního výkladu stále platná.
Novinář David Remnick, který s Rushdiem rozhodl vedl, se spisovatele zeptal, zda si myslí, že měl po přestěhování do New Yorku v roce 2000 více dbát na svou bezpečnost, když předtím žil dlouho v ústraní. „Tuto otázku si pokládám a neznám na ni odpověď,“ odpověděl Rushdie. „Měl jsem přece více než dvacet let života. Takže je to chyba? Také jsem napsal spoustu knih,“ připomněl.
Život zajímavější než knihy
Odvedení pozornosti od útoku si slibuje i od nového románu, i když příliš nevěří, že se to povede. „Doufám, že by to mohlo do jisté míry změnit téma. Vždycky jsem si myslel, že mé knihy jsou zajímavější než můj život,“ řekl. „Bohužel se zdá, že svět s tím nesouhlasí.“
Rushdieho nejnovější román Victory City vyjde tento týden a byl dokončen krátce před útokem. Podle nakladatelství Penguin Random House jde o ságu, která pojednává o lásce, dobrodružství a mýtu, a zejména o zrodu a pádu města, které pomůže stvořit hrdinka jménem Pampa Kampana, do níž se vtělí její jmenovkyně, bohyně Pampa.
„Vždycky jsem se velmi snažil nepřijímat roli oběti,“ podotkl Rushdie. „Pak sedíte a říkáte si: někdo do mě zapíchl nůž! Jsem to ale chudák… Což si někdy říkám.“ Dodal, že si nepřeje, aby si to mysleli čtenáři jeho nové knihy. „Chci, aby je příběh zaujal a nechali se jím unést,“ řekl.
