Odcizení, izolace, odpojení se od vnějšího světa jsou emoce, které se odráží v nejnovější výstavě fotografií Alžběty Jungrové. Snímky vystavuje v kontrastujícím prostředí zchátralého křídla rajhradského benediktinského kláštera. Jungrová působí také jako dokumentární a reportážní fotografka. V této expozici ale vystavuje volnou tvorbu z posledních let.
Textilní závoje, zrcadla nebo plexiskla jsou materiály, na kterých se fotografie Alžběty Jungrové v rámci výstavy představují. Téma odcizení a samoty pro ni výrazněji vystoupilo do popředí během epidemie covidu-19, provází ji ale delší dobu.
„S pocitem odpojení jsem začala koketovat v době velkého rozmachu internetu. Odpojujeme se jeden od druhého, od lidského kontaktu a vlastně zůstáváme sami, uzavření. Emoce internet samozřejmě svým způsobem otupuje, protože neprožíváme věci tak naplno,“ popisuje Jungrová.
Fotografie Alžběty Jungrové doplňuje i cyklus autoportrétů Petra Hricka, který vznikal na Islandu a v Krušných horách. „Pracovali jsme každý zvlášť, protože já jsem ta, kdo Petra poprosila, nebo vyzvala, aby výstavu udělal se mnou, protože jsem chtěla ženský a chlapský pohled na odcizení. Lákalo mě to, že světy a cítění jsou rozdílné,“ říká Jungrová.
Atraktivita prostoru
Připravit výstavu v Rajhradě přesvědčila autorku atraktivita prostoru – podle jejích slov skoro až urbexového. „To, že to tady ještě není zrenovované, zrekonstruované, ta hrubá atmosféra prostoru, do kterého se výstava dá, to je krása, je to nádherný,“ uvádí fotograf a režisér Adolf Zika.
Klášter pro umělkyni podtrhuje další význam stavu odpojení, zároveň ale doufá, že si z výstavy odnese každý návštěvník svou vlastní, nezcizenou emoci.
