Příběhy sedmi lidí, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, spojila nová kniha Ústavu pro studium totalitních režimů. Pod názvem Člověk v soukolí StB vede k zamyšlení, že spolupracovníky „estébáků“ není vždy možné jednoznačně pokládat za zrádce, nebo je obhajovat.
Příběhy sepsali různí autoři, snahou bylo čtenářům předestřít také rozmanité osudy. Hrdinové se od sebe liší podobou spolupráce i motivy, které je k podpisu vedly. „Chtěli jsme ukázat možné polarity spolupráce, od dobrovolné po nedobrovolnou a také vykonávanou a nevykonávanou,“ podotýká historik Milan Bárta, editor a také spoluautor knihy.
StB zajímala kvalita i kvantita
Dodává ale, že smyslem nebylo vytvořit typologii spolupracovníků, přestože StB je vybírala a získávala na základě pečlivého systému, zejména v pozdějších letech. Výběr do značné míry ovlivňovalo třeba prostředí, které zpravodajská služba potřebovala monitorovat, například chartisty nebo církev.
„V materiálech Státní bezpečnosti jsou totiž spolupracovníci uváděni jako hlavní zbraň v boji proti opozici. Proto měl výběr být pečlivý a sledovat zájmy StB. Na druhou stranu se od příslušníků StB požadovala nejen kvalita, ale i kvantita, museli tajných spolupracovníků zavázat určité množství,“ dodává Bárta.
Konfident z povolání či žena, která sledovala Horákovou
Podle jeho slov většina současné literatury, která se problematice spolupráce StB věnuje, buď spolupracovníky odsuzuje, nebo má naopak tendenci je obhajovat. „Účelem knihy je, aby si čtenáři sami udělali obrázek, zda je třeba spolupracovníky ihned odsuzovat, protože něco podepsali, nebo zda je nutné, což si tedy myslíme i my, jednotlivé případy prozkoumat,“ radí historik vyhnout se jednoznačným soudům.
I když v některých případech není snadné se jim bránit. Jedním ze sedmi popsaných osudů je příběh kněze Adolfa Ungera, konfidenta gestapa, který se později dal i do služeb Státní bezpečnosti. „Můžeme směle říci, že to byl konfident z povolání, ochotný spolupracovat s jakoukoliv bezpečnostní službou jenom proto, aby z toho měl výhody a aby získal moc nad ostatními,“ domnívá se Bárta.
Do publikace se dostaly také příběhy Věry Hložkové, která byla nasazena na Miladu Horákovou, novináře Arnolda Keilbertha či praktiky StB při snaze zlomit odpůrce kolektivizace.
