Před sto dvaceti lety, 26. května 1900, se v Biskoupkách u Třebíče narodil Vítězslav Nezval. Významného básníka meziválečné avantgardy se Národní knihovna rozhodla připomenout dočasnými webovými stránkami. Zájemci si díky nim mohou třeba virtuálně přisednout k básníkovi v kavárně Slavia. Mohou mu také zanechat vzkaz nebo si naopak poslechnout Nezvalovy verše recitované samotným autorem.
Web bude přístupný několik týdnů. Národní knihovna uvádí, že ambicí projektu nebylo vytvořit reprezentativní rozcestník, ale střídmou připomínku, která by Nezvala představila „všem generacím včetně té, jejíž čtenářský zájem se již upírá jiným směrem“.
Návštěvníci tu najdou informace o básníkově životě i tvorbě: přehled díla, stručný výběr fotografií, odkazy na audionahrávky jeho autorské recitace nebo na několik filmových záběrů dostupných na YouTube. Doplňuje je interaktivní část s kvízem, pokud soutěžící správně odpoví na otázky o Nezvalovi, dostanou za odměnu jeho oblíbeného indiánka, i když jen virtuálně.
Podobným způsobem se Národní knihovna chystá připomenout i další blížící se výročí českých autorů, například příští rok na podzim narození Jaroslava Seiferta.
Slípka, která třepe dukáty
Tvorba Vítězslava Nezvala se vyznačuje barvitou obrazností, hudebností a jazykovou lehkostí. Kritik F. X. Šalda ho označil za „slípku, která třepe dukáty“. Pro slovenského spisovatele Dominika Tatarku byla Nezvalova poezie „zázrakem“ a podle básníka Jaromíra Hořce Nezvalovy básně stále „žijí, září svou vlastní intenzitou“.
Katolický básník Jiří Kuběna po jeho smrti napsal: „Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem…“
Datum své smrti (zemřel 6. dubna, zradilo ho srdce) si Nezval, který se mimo jiné zajímal o astrologii, předpověděl. Z hvězd vyčetl, že zemře o Velikonocích, jen netušil v jakém roce. Tím osudným pro něj byl rok 1958.
Poezie ve službách poetismu i Stalina
Narodil se o padesát osm let dříve v Biskoupkách nedaleko Třebíče, kde také vystudoval gymnázium. S přerušením, protože za první světové války byl odveden, po pár měsících ale zase ze zdravotních důvodů propuštěn.
Na vysoké škole začal studovat nejprve práva, pak přestoupil na filozofii, studium ale nedokončil. Krátce byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak – s výjimkou konce 20. let, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a těsně poválečné doby, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor – se živil psaním na volné noze.
Do literatury se uvedl sbírkou Most napsanou pod vlivem symbolismu, prosadil se ale záhy jako kmenový představitel poetismu. Jeho sbírka Pantomima byla chápana jako básnický manifest tohoto ryze českého směru. Patří sem i třeba Podivuhodný kouzelník.
Abeceda ze sbírky Pantomima (1924)
A
nazváno buď prostou chatrčí
Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu
Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí
a člověk neví kam by složil hlavu
Koncem dvacátých let se v jeho tvorbě láme poetický optimismus k určité skepsi, jak je znát na skladbách Akrobat a Edison. V jejich kaskádovitých kompozicích spojuje Nezval kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí.
Z básně Edison (1928)
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Velký čtenářský úspěch měla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vznikla po Nezvalově návratu z cesty do Francie.
Úryvek ze sbírky Sbohem a šáteček (1934)
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
V polovině třicátých let se ale už Nezvalova poetika mísí se surrealistickými prvky, prohlubuje se využívání snů a podvědomí. Vychází sbírky Žena v množném čísle, Absolutní hrobař nebo Praha s prsty deště.
Úryvek básně ze sbírky Praha s prsty deště (1936)
Stověžatá Praho
S prsty všech svatých
S prsty klamných přísah
S prsty ohně a krupice
S prsty hudebníka
S oslnivými prsty naznak ležících žen
S prsty dotýkajícími se hvězd
Na počitadle noci
S prsty z nichž tryská večer se sepjatými prsty
S prsty bez nehtů
S prsty nejmenších dětí a špičatých travin
S prsty májového hřbitova
S prsty žebraček a celé třídy
S prsty hromu a blesku
S prsty ocúnů
S prsty Hradčan a starých harfenistek
Se surrealisty se ale Nezval rozchází v roce 1938 a po válce se přiklání k socialistickému realismu. Ve službě komunistické ideologie píše servilní ódy Stalin či Zpěv míru.
Úryvek z básně Stalin (1949)
… až všecko nepřátelství pomine,
pak naše v slunci narozené děti
budou Vám žehnat, Staline,
a všem nám trochu záviděti,
že směli jsme Vás zblízka znát,
že narodili jsme se časně,
že, maličtí, jsme směli psát
na Vás a Vaši počest básně.
Přesvědčený komunista (do KSČ vstoupil již v roce 1924) se ale v té době také zastal katolického kněze a básníka Jakuba Demla, který stál před soudem pro kolaboraci s nacisty, a na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 hájil režimem zatracované básníky jako Konstantina Biebla, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře.
Strana ho také dotlačila ke svatbě, nehodilo se, aby národní umělec (titulovat se tak oficiálně mohl od roku 1953, vnímán tak byl ale už dříve) žil se svou partnerkou na psí knížku. Po více než dvacetileté známosti se tedy oženil s Fáfinkou Řepovou. Jediného syna měl ale s jednou ze svých milenek, narodil se čtyři roky před Nezvalovou smrtí.
Nezval je především básníkem, jeho talent se ale projevil i v próze, například v „černém románu“ Valérie a týden divů, známému díky pozdějšímu zfilmování. Pro děti napsal příběh Anička skřítek a slaměný Hubert či Trnkou ilustrovanou knížu Věci, květiny, zvířátka a lidé.
Z jeho dramat je bezpochyby nejznámější přebásnění francouzského románu Manon Lescaut. Premiéru mělo v roce 1940 jako jedno z Nezvalových posledních nových děl před protektorátní tvůrčí pauzou.
Manon Lescaut (1940)
Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu…
Nezval též překládal. Kromě francouzštiny či angličtiny také z mnoha dalších jazyků, ve spolupráci s dalšími překladateli. Českým čtenářům přiblížil Baudelaira, Poea, ale i verše Mao Ce-tunga.
