Policisté ve středu obvinili z loupeže čtyři dívky ve věku 15 až 18 let, které utekly z výchovného ústavu v Praze. Další dvě dívky jsou stále na útěku. Podle psychopatologa Andreje Drbohlava jsou útěky z výchovných ústavů běžné. Podmínky v ústavech, včetně bezpečnosti vychovatelů, se navíc v posledních letech zhoršují, varuje Drbohlav, který byl hostem pořadu Události, komentáře. Otázky kladla Marcela Augustová.
Útok na vychovatelku, krádež telefonu a peněz, útěk. Nakolik toto bývá plánované a nakolik je to prostě souhra náhod, příležitost k útěku?
V českém ústavním systému nemusíte hledat příležitost. Tam je bez větších problémů možné utéct naprosto kdykoliv, ať už jste venku, ať už jste u nějakých volnočasových aktivit, ve škole, na výletě nebo i v tom samotném ústavu. Z drtivé většiny ústavů není problém odejít v podstatě kdykoliv.
Myslíte, že v ústavu tohoto typu, tedy v diagnostickém ústavu, by měla platit přísnější pravidla?
Diagnostický ústav je zařízení, ve kterém se sbíhá rozmanitá skupina, mnoho řek různých příčin, různých psychopatologií, různých okolností, někteří pocházejí třeba z narušených rodin. Nikdy v tomto zařízení nedovedete unifikovat nějakou konkrétní skupinu.
Je to zařízení, které by mělo být v určitém odpovídajícím režimu. A samozřejmě následné institucionální zařízení by mělo odpovídat rozsahu toho, co diagnostický ústav u daného jedince zjistí, tedy míru rizik a tomu odpovídající míru zabezpečení, ochrany a podobně.
Dvě děvčata policie stále ještě nedopadla, stále jsou venku. Jak dlouho to můžou vydržet a kde byste je s vašimi zkušenostmi hledal?
Víte, existují určité formáty, kam určité druhy osobností směřují. Policie ty formáty zná. V tuto chvíli vám je nemohu úplně otevřeně říci, protože by byly příliš návodné. Ale myslím si, že policie ví, kde hledat.
Zároveň musím dopovědět jednu důležitou věc. Co se týká útěkovosti, tak to je fenomén, který v zásadě máme zmapovaný pouhopouhým jedním konkrétním číslem, se kterým přišla Česká školní inspekce v květnu roku 2017, kdy prováděla komplexní činnosti téměř ve všech výchovných ústavech, dětských domovech se školou a diagnostických ústavech, a zjistila, že z těch zhruba čtyř tisíc dětí, které jsou v těchto třech typech institucí, je zhruba 66 procent z nich během jednoho roku na útěku delším než 24 hodin.
Takže pro vaši představu, větší část těch dětí, které jsou v ústavní péči, prostě „vezme v průběhu roku lajnu“ a dlouho jsou nezvěstné, dlouho se hledají, některé z nich se samozřejmě navrátí samy, některé z nich jsou zachyceny policií a podobně.
Před pěti roky, po útoku v Králíkách, kde dva chovanci bodli vychovateli šroubovák do krku a zkopali kolegyni, která mu šla na pomoc, jste navrhoval přísnější tresty pro chovance a změnu celé ústavní péče. Tehdejší ministr školství Marcel Chládek sliboval změny, například že by personál těchto ústavů mohl mít status veřejného činitele. Co se z vašeho pohledu za tu dobu změnilo a zlepšilo?
Pokud bych měl začít koncem vaší otázky, tedy tím, co se zlepšilo, tak se principiálně nezlepšilo naprosto vůbec nic. Přesto se změnilo mnohé, ale spíše k horšímu, protože zejména silou různých organizací, neziskových organizací, ombudsmanky a řady dalších institucí, které mají určitou možnost a právo vstupovat do těchto institucí, došlo k velmi výraznému omezení resocializační práce. V podstatě to je ukončení nebo omezení řady procesů, které v resocializaci mají své nezbytné místo.
To znamená, že dnes se mnohem obtížněji analyzují spory a konflikty v ústavních zařízeních. Řada jedinců není ochráněna vlivem v podstatě zrušení mříží a podobně, což může na jednu stranu vypadat hrozně, jako vězení pro mladistvé, ale musíme si uvědomit, že v těchto typech zařízení nejsou jenom děti s ústavní péčí, ale také s ochrannou péčí, ochrannou výchovou, to znamená jedinci, kteří skutečně se už dostali do střetu se zákonem, mnohdy opakovaně.
Přiznejme si, že v celé té ústavní péči, v tom sektoru, o kterém se bavíme, je zhruba 70 procent jedinců, kteří vykazují určitou míru agrese, 60 procent z nich má zkušenosti s drogami, 50 procent s majetkovou trestnou činností a skoro 10 procent, tedy každý desátý jedinec, vykazuje sexuálně rizikové chování.
Pakliže s nimi chceme pracovat, musíme mít také odpovídající podmínky, které budou chránit nejen ty jedince, ale samotné vychovatele, etopedy, psychology a podobně.
Ústav v Králíkách byl nedlouho po incidentu zrušen, protože se v něm podle ombudsmanky špatně zacházelo s dětmi. Stejný osud potkal ústav v Chrastavě, kde jsem před lety sama natáčela po tragickém incidentu, kdy chovanec utloukl vychovatelku. Vy jste útočníky z ústavu v Králíkách vyšetřoval a přirovnal jste to ke vstupu do klece s tygrem – buď se pomazlí, je-li zvyklý na lidi, nebo vám ukousne nohu. Jakou je při takovém jednání třeba nastolit atmosféru?
Ten příměr využívá metafory, kterou nelze generalizovat na jedince tohohle typu. Vychází spíše z dané konkrétní situace, kdy ti dva chlapci, kteří utekli z toho zařízení, byli při útoku na toho vychovatele, který mimochodem byl jedním z nejoblíbenějších v tom zařízení, vyrušeni vychovatelkou, jinak by ten útok pravděpodobně byl mnohem razantnější.
Utekli ven a i přes velké přípravy samotného činu příliš nenaplánovali ten útěk jako takový, takže jim poměrně rychle byla zima, policie je zadržela velmi rychle a mně v průběhu noci volali s jednou zásadní objednávkou – přijet a ty chlapce uklidnit, principiálně vzato.
Nikdo si ale příliš nevzpomněl a nedbal na to, jak se asi v tu chvíli mají ti vychovatelé, kteří byli napadeni, kdy se vrátí do práce, jak jim zabezpečit třeba nějakou terapeutickou podporu, intervenci a podobně. To zaměření na agresory je velmi časté.
A když jste zmínila Chrastavu, ono v podstatě v jakémkoliv ústavu může dojít k velmi obdobným obtížím a ve chvíli, kdy se dostanou tak daleko, že už o nich hovoříte v televizi, tak je ten ústav, aby ten problém vymizel, velmi blízko uzavření. To je prostě nejsnadnější, nejrychlejší chirurgický řez pochopitelně, ale ten nejméně vhodný a manažersky nesprávný.
Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) a ministerstva školství a zdravotnictví chtějí, aby se školáci na druhém stupni učili o postoji k vlastnímu tělu, o mezilidských vztazích a duševním zdraví. To vše s cílem snížit počty sebevražd mezi mladistvými. Za posledních pět let si na život sáhlo přes 150 dětí a ta čísla se nedaří snižovat. Je podle vás taková terapie potřeba a jak by podle vás měla vypadat? Protože to už úřady neříkají a nechávají to na školách.
Sebevraždy jsou fenomén, který je poměrně volatilní (tzn. nestálý, kolísavý – pozn. red.). Vždy upne naši pozornost, zvláště pokud se mění ty věkové kategorie. Rozhodně je alarmujícím číslem vzrůstající skupina těch jedinců, kteří jsou v dětském a dospívajícím věku. Myšlenka, se kterou přichází NUDZ, je chvályhodná a velmi správná. Rozhodně bych to nenazýval terapií, to v žádném případě, spíše prevencí.
Ale je také potřeba říci, že prevence na školách už dávno probíhá a tahle krásná myšlenka, kterou bych nechtěl hned odsoudit, je zatím trošku myšlenkově prázdná. Mně tam chybí to, kdo to vlastně bude dělat, protože pokud by to měli být učitelé, tak se obávám, že se limitně snižuje pravděpodobnost toho, že to bude mít na žáky nějaký dopad.
Protože mám-li mluvit ze zkušenosti, kterou mám s kantory, se kterými se potkávám na různých seminářích, tak velká část z nich jednak ví poměrně hodně málo o světě, hodnotách a myšlenkách, ve kterých žijí jejich žáci, a na druhé straně se obávám, že nemalé procento učitelů by mohlo být dost obtížně uvěřitelné při vyprávění o lidské duši, o péči o svůj vlastní život, o svůj vlastní duševní klid, o své vlastní schopnosti boje se stresem.
Školní psycholog by to nemohl být?
Školní psycholog by to pochopitelně být mohl, bylo by to skvělé, kdyby to byli výchovní poradci a školní psychologové, pokud by ovšem existoval jednotný mechanismus školení, jednotná, řekněme, doktrína toho, jak s těmi informacemi pracovat a tak dále.
