Před třiceti lety, 23. února 1991, se po svém krátkém fungování rozpadlo Občanské fórum (OF). Hnutí, které se stalo hlavním hybatelem změny režimu v Československu, vzniklo jen dva dny poté, co 17. listopadu 1989 policie brutálně zakročila proti lidem demonstrujícím na Národní třídě. Širokonázorové uskupení, spojující odpůrce komunismu, ale nakonec dohnaly vnitřní rozpory.
Občanské fórum chtělo být alternativou tradičního pojetí politických stran. Pod jeho střechou se sešli lidé s někdy až protichůdnými názory. Byli tam reformní komunisté z doby pražského jara 1968, vedle nich zastánci pravicového a křesťansky konzervativního názoru. Ačkoliv tento model dobře fungoval v prvních revolučních měsících, postupem času se ideová i organizační neuchopitelnost ukázala jako neslučitelná s dalším fungováním.
K zakladatelům OF patřili mimo jiné již tehdy známý představitel českého disentu Václav Havel, katolický kněz Václav Malý, herec Petr Čepek, sociální demokrat Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra, scenárista Jiří Křižan i zástupci studentů.
Reformní komunisty a aktivisty pražského jara zastupovali například Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Jiří Dienstbier a Petr Pithart; pravicové a konzervativní názory zastávali mimo jiné Emanuel Mandler, Václav Benda, Daniel Kroupa a Václav Klaus.
Otázka, jakým směrem se má OF dále vyvíjet, začala být aktuální už na jaře roku 1990. Na stole byly dvě varianty – buď může nadále působit jako všeobjímající hnutí, nebo směřovat k standardní politické straně. V té době zvítězila první varianta a OF soustředilo hlavní síly na volby v červnu 1990, v nichž pod jeho hlavičkou kandidovalo 14 politických subjektů. Ve volbách OF suverénně zvítězilo, když získalo zhruba polovinu všech voličských hlasů.
Členy fóra zpočátku držela pohromadě zejména touha po eliminaci komunismu a nastolení demokratických poměrů. Shodnout se na konkrétní vizi a programu už pro ně ale bylo problematické. Roli hrál také fakt, že většina reprezentantů OF neměla žádné předešlé zkušenosti s politikou.
„Občanské fórum se udrželo pohromadě do prvních voleb v červnu 1990 jen díky tomu, že je vedla vidina historické mise, že musí volby vyhrát,“ konstatoval historik Jiří Suk, který se zabývá polistopadovým děním.
Na podzim roku 1990, tedy jen několik měsíců po volbách, tak začaly být viditelné i dopady ideového štěpení, což vedlo ke vzniku frakcí. Nejprve se z OF vydělily již dříve vyhraněné subjekty. Občanskou demokratickou alianci (ODA), žádající urychlení ekonomických reforem, založili lidé kolem Daniela Kroupy. Na sklonku roku pak vznikly také Klub sociálních demokratů a Liberální klub.
Klaus měl podporu v regionech
Odpověď na otázku, kam bude směřovat další vývoj, dal sněm OF v říjnu 1990, který volil předsedu hnutí. Proti sobě stanuli Martin Palouš, který se mohl opřít o podporu pražského centra OF, a Václav Klaus. Ten měl naopak podporu v regionech.
V té době totiž zároveň sílil tlak právě z regionálních organizací na centrum Občanského fóra, aby začalo docházet k zásadním strukturálním reformám. Lídři, kteří se v prvním pololetí roku 1990 stali starosty, totiž začali přicházet do běžného styku s občany žádajícími změny, čímž se nátlak stupňoval.
Pravicově laděná skupina právě okolo federálního ministra financí Klause požadovala jasně definovaný program orientovaný na ekonomické reformy. Klaus tak nabídl regionálním lídrům to, co požadovali.
S podporou regionů a navzdory očekávání tak s přehledem zvítězil se ziskem 115 ze 167 hlasů. A přestože v širším vedení i nadále měli převahu zastánci „nepolitické“ linie, Klausovo zvolení bylo začátkem rychlé proměny OF, která vedla až k rozpadu hnutí.
Sněm vyhlásil dva členy OF
Na přelomu let 1990 a 1991 vykrystalizovaly v OF tři základní proudy – pravicový, liberální a sociálně demokratický. V lednu 1991 se hnutí změnilo v politickou stranu, tento krok znamenal ještě další vyostření sporů mezi jednotlivými skupinami.
Následující mimořádný republikový sněm OF 23. února 1991 schválil nové stanovy, podle nichž se OF stalo politickým subjektem se dvěma kolektivními členy, a to Občanskou demokratickou stranou (ODS) Václava Klause a Občanským hnutím (OH) Jiřího Dienstbiera, které se krátce nato ustavily jako samostatné politické subjekty. Tento krok fakticky znamenal zánik OF. Občanské fórum, zastřešené prozatímním koordinačním výborem, dále existovalo ještě více než rok, avšak pouze formálně.
„Občanské fórum se stalo nevypočitatelným politickým subjektem, začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země,“ řekl tehdy k zániku Klaus.
Občanské hnutí ve volbách neuspělo
Další vývoj dal za pravdu zastáncům systému standardních politických stran. Parlamentní volby v roce 1992 přesvědčivě vyhrála ODS a i v dalších letech patřila mezi hlavní hráče v české politice. Naproti tomu OH se do parlamentu vůbec nedostalo a postupně z politické scény v Česku zmizelo úplně.
Mezi členy hnutí patřila řada známých tváří OF. Kromě Jiřího Dienstbiera například Petr Pithart, Pavel Rychetský, Tomáš Sokol, Jan Sokol. V říjnu 1992 se OH přeměnilo v politickou stranu, o rok později změnilo název na Svobodní demokraté (SD). V prosinci 1995 se sloučilo s dalším středovým uskupením Liberální stranou národně sociální (LSNS). Po různých peripetiích, mimo jiné také velkém zadlužení, na základě SD-LSNS vznikla Česká strana národně sociální. Většina bývalých členů OH stranu postupně opustila.
Václav Klaus, Petr Čermák a Miroslav Macek
V březnu 1991 byl oficiálně ustaven přípravný výbor ODS, jehož předsedou se stal Václav Klaus. Výbor pracoval na konstituování strany, na přípravě ustavujícího kongresu, stanovách a organizační struktuře. Ustavující kongres byl svolán na 20. a 21. duben do Olomouce.
Jedním z hlavních úkolů kongresu bylo zvolit nejvyšší představitele strany. Předsedou se stal Václav Klaus, který neměl žádného protikandidáta, místopředsedy delegáti zvolili Petra Čermáka a Miroslava Macka. Ještě v listopadu 1991 měla ODS první řádný kongres, který zvýšil počet místopředsedů na čtyři. Kromě Čermáka a Macka se jimi stali Josef Zieleniec a Jiří Kovář.
Ustavující kongres také přijal stanovy a programové prohlášení „Cesta k prosperitě“. ODS definoval jako demokratickou pravicovou stranu s konzervativním programem. K nové straně se tehdy hlásilo 39 poslanců ve Federálním shromáždění a 33 poslanců v České národní radě. ODS získala asi dvě třetiny funkcionářů a registrovaných členů bývalého OF.
V následujících parlamentních volbách v roce 1992 ODS zvítězila a prezident Václav Havel pověřil předsedu ODS Klause sestavením koaliční vlády. ODS se stala dominantní silou na české politické scéně. Poté, co se koncem roku 1997 plně projevil skandál s podvody kolem stranických financí, prohrála následující volby se sociální demokracií (ČSSD).
